"Tristium Vindobona
Machar Josef Svatopluk
Motto: „Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská a mám tě z celé duše rád!“ (Macharovo vyznání vlasti ze závěru sbírky)
Kniha Josefa Svatopluka Machara se jmenuje celým názvem Tristium Vindobona I - XX (Žalozpěvů z Vídně řada I - XX).
Latinský název sbírka nese podle Tristií, elegických cyklů, které složil Ovidius ve vyhnanství v Tomidě u Černého moře. Antický básník v nich vyjádřil stesk a hoře nad svým osudem a silnou touhu po domově. V podobném, třebaže dobrovolném vyhnanství, se cítil být Machar ve Vídni, kam po maturitě nastoupil na místo bankovního úředníka. Svých dvacet elegií vydal poprvé v roce 1893, věnoval je Aloisu Jiráskovi.
Tristium Vindobona představuje nový typ vlastenecké poezie. Lyrický vypravěč hovoří hlasem nezaujatého mluvčího, který poměry u nás doma sleduje z vídeňského odstupu. Jedná se o sbírku lyriky politické, významově jednoznačné a konkrétní. Machar reaguje na aktuální politickou situaci devadesátých let devatenáctého století, na volební porážku staročechů a nástup mladočechů.
Většina básní je uvozena motty - zpravidla jde o fingované citáty z knihy jakéhosi filosofa. Tato motta zhuštěně vyjadřují hlavní myšlenku básně.
Ústřední báseň sbírky, Na Kahlenbergu, soustředí v sobě mohutnou biblickou (starozákonní) parabolu. Vidíme zde rozmařilou ženu - Vídeň - a českou zemi - slepého zotročeného lva. Čechy jsou jako Samson, který byl ostříhán zákeřnou Dalilou, přesto se ale dokáže jednoho dne zdvihnout a zatřást sloupovím chrámu. Chrám se na něj sice zřítí, v jeho troskách ale nezahyne sám - umírá i Dalila a všichni jeho nepřátelé.
Od českých poměrů přechází básník k poměrům v celé Evropě: zamýšlí se například nad situací Poláků v rakouském parlamentě, vzpomíná také na Francouzskou revoluci.
Machar se ve svých verších snaží pochopit různé proudy novodobých lidských hnutí, politických i náboženských. Budoucí osud Evropy vidí jako nejistý, v závěru přesto vyjadřuje víru v zdravý základ českého národa. A pookud by tento národ přece jen měl být prohnilý, potom nemusí litovat jeho zániku...
V epilogu Machar probírá jednotlivé typy české vlastenecké poezie: efektní romantiku, která oživovala staré sešlé naděje laciným lehkovážným proroctvím, dále modernější typ vlastenecké lyriky, jež je plná seriózních rad a plánů. Charakterizuje i poezii vlastní, která se podle něj zrodila z citu, jenž „zří v příští časy okem nevěry / a trhá cetky, které národ baví / a klade nůž do hnisajících ran“.
Mezi Macharovými současníky měla sbírka mocný ohlas, který daleko překročil hranice běžné pro poezii. Sbírka dokonce spoluovlivnila některé společenské a politické postoje doby.
Macharovi se podařilo po Kollárovi, Čechovi, Nerudovi a Sládkovi navázat na široce přístupný okruh české vlastenecké poezie, který není ani nadšený, ani sebevědomě patetický. Machar náš národní zápas naopak kritizuje - přesto věří v lepší zítřky.
Věcnost a strohost sbírky pramení i z její formální stránky: básník užívá silně rétorických veršů, namísto četných figur se objevuje intonační napětí. Velmi často Machar užívá různé paraboly (= podobenství). Těmito znaky se sbírka blíží například sbírce Jana Nerudy Zpěvy páteční."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ