"Oblak v kalhotách
Majakovskij Vladimir
Máme před sebou báseň-poému, jak ji nazýval sám Majakovskij, která je výrazem jak nejvášnivějšího milostného citu, tak nejvášnivějšího odporu ke všemu starému, tradičnímu, duchovnímu, elitářskému. Zde ve zkratce zahrnuty dojmy, jimiž se nechal básník unést:
„V mé duši není jediný šedý vlas,
v ní rysy stařeckých něžnůstek nezaklety!
Patře, jak ohromil svět svou silou můj hlas,
jdu – krásný,
dvaadvacetiletý.“
Básník je okouzlen sám sebou a světem. Svým mládím, půvabem, svým vlastním okouzlením nad světem a nad sebou. Nemá důvod opisovat své pocity vzletnými slovy jako "staří" básníci. Používá slova jednoduchá a konkrétní, pokud použije obrazného vyjádření, pak jen proto, aby umocnil a vyhrotil smysl svých slov. Tak „šedý vlas“ v duši chápeme jako výraz pohrdání, výsměchu i proklamace nadšeného mládí.
Čtěme verše, v nichž básník napovídá zásady své poetiky:
„Vy nedovedete však jako já sebe vyvrhnout,
abyste dokořán jen samými ústy zeli!“
Sebe vykřičet. Odstup a chladná rozvaha nad verši je mu cizí. Báseň je jeden veliký výkřik vášně, která se nestará o libozvučnost, umnost a eleganci vyjádření. Není tu zprostředkovatele mezi tím, kdo křičí, a jeho výkřikem; splývají spolu.
Dostáváme se konečně ke čtyřem zpěvům poémy. Básník „svíjí se, sténá
hora
žilnatá.“ Je nepříčetný čekáním na svou milou – Marii. Hodiny a hodiny pozoruje padající večer, noc:
„Pak půlnoc s nožem kyvadla
čas dohnala
a řízla
tence.
S hodin dvanáctá upadla
jak se špalku hlava odsouzence.“
Pak přijde „strohá jak ,nate!‘“, vdavek chtivá, půvabná Gioconda, Mona Lisa, kterou je třeba ukrást. Lyrický subjekt je láskou celý nemocen, jak „Luisitanie“ hoří. Jeho žár je větší než příčina jeho vzplanutí – žena: „aspoň to, že hořím, vysténej do staletí!“ Srdce mu již nestačí, „já“ je mu málo. Chce burcovat lidi v jejich „tichosti bytů“.
Následující zpěv je burcující, básník účtuje s kdekým - především s básníky a spisovateli: „Nikdy již
pranic já nechci číst.“
Není pochyby, jakou hodnotu přikládá krásné literatuře. Myslel si dříve, že poezie je výkřikem, že básníci píší v náhlé inspiraci a absolutně upřímně, a zatím vidí jen chtěnost, zručnost a vyumělkovanost: „A za básníky
davy města civí:
studenti,
prostitutky,
políři.
Pánové!
Zastavte se!
Vždyť nejste žebráci vy,
abyste ruku vztáhli po lyrickém halíři!“
Tak se vypořádal s lyrickým smetím. On je apoštol, nový Kristus hlásající nové evangelium „fabrik a laboratoří“. Je třeba bojovat, nekochat se soukromými citečky:
„Již nelze promíjet viny něčí.
Já vyplel jsem duše, kde něhu zasili.
Toť tisíckrát těžší nežli ztečí
vzít tisíceré Bastilly!“
V posledním, čtvrtém zpěvu se vrací Marie. Nebylo to docela tak, že by ji odvrhl, jen se ještě více zanítil; příčinou toho byla ona. Zdá se, že je tu Marie jakýmsi svůdcem, který ho přesvědčuje, aby se přece jen polepšil, psal normální poezii, nemyslel již tolik na revoluci a na to, jak vypráská buržoy a „po krk přejedené“. Aby uklidnil svůj výraz a své chování. Ptá se jí: „Marie, chceš takového?/ Pusť mne, Marie!“ Poslední citovaný verš nás uvádí do situace, kdy byl básník od Marie odvržen, nyní mačká na zvonek, ona však neotvírá:“Otevři!/ Bolí to!“ Přesvědčuje ji. Ona otevře. Ponižuje ho, on se naposledy pokouší ji přesvědčit o své upřímné touze po ní. Zbytečně. „Cha!“ Nenechá se už teď vytočit. Vysměje se jí a Hospodinu. Kritizuje nedokonalost jeho stvoření. Vzývá sám sebe a svoji všemocnost. Vzpouzí se bohu a lásce: „Pusťte!
Mne nezadržíte!“
Všimněme si zvláštní formy, jíž Majakovskij užívá při strukturaci básně. Jsou tu verše tvořené jedním slovem jako zvolání, výkřik. Dále tu jsou verše jako hesla. Neexistují tradiční strofy a rytmus je namnoze nepravidelný."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ