Klaus Mann: Mefisto



Kategorie: Evropská literatura od 20. století, Profi práce

Typ práce: Obsahy a rozbory děl

Škola: nezadáno/škola není v seznamu

Charakteristika: Práce seznamuje s dílem Mefisto, jehož autorem je Klaus Mann.

Obsah

1.
Klaus Mann: Mefisto

Úryvek

"Mefisto
Mann Klaus
Klaus Mann byl synem Thomase Manna, slavného spisovatele, a jeho dílo se nijak radikálně nevymezuje proti dílu otcovu (proti starší generaci), nýbrž jde v jeho stopách; přinejmenším tento román, který je z Mannových děl nejvýznamnější. Upozorněme jenom na slavný román „Doktor Faustus“ otce Thomase, který reaguje na stejné téma a řeší podobný konflikt: umělec a jeho vztah k počínající nacistické diktatuře v Německu. U obou nalézáme zároveň celospolečenský záběr a hlubokou výpověď o německé duši a tradicích. Vše je postaveno na neustálé přítomnosti faustovského tématu – u Thomase umělec „zaprodávající“ duši ďáblu iracionality, u Klause umělec, který je sám „ďáblem“- Mefistem.
Hlavní postava - „Mefisto“ - Hendrik Höfgen je hercem v provinčním hamburském divadle, sám není nijak mimořádným, jenom má určité kouzlo osobnosti, které dodává mnohdy druhořadým schopnostem a výkonům určitý půvab, šarm, to, čím okouzlí dámské, ale pánské publikum a kolikrát i osvícené režiséry. Neobyčejně mu totiž záleží na sobě samém, je zamilován do své bytosti, ale životní nezbytností je pro něj, mít kolem sebe obdivovatele, účastné diváky, chápavé publikum, jinak pro něho nemá nic smysl. Řeklo by se, že je to u herce běžné, pokud hraje roli, on má ovšem podobně ustrojený i soukromý život, takže když prožívá deprese, stresy z přepracování (je pracovitý), potřebuje diváky, kteří budou soucitně a obdivně vzhlížet k jeho hysterickým scénám; on se u toho zregeneruje a nabude potřebných sil, jeho scény a hroucení, které jsou pro běžného člověka v jeho osobním životě nepříjemné a vyčerpávající, pro něho v přítomnosti diváků představují osvěžující lázeň. Lidi kolem sebe využívá, jsou mu jen k tomu, aby se před nimi předvedl, což potřebuje jako květina slunko a vláhu.
Není schopen normálního milostného vztahu. Jeho milenkou je „černá Venuše“, které platí za speciální sadistické služby. Potřebuje být bit, aby cítil rozkoš, být ponížen; ženy, které okouzluje svými nacvičenými kouzly, ho nevzrušují, a taky si jich dvakrát nevšímá (po milostné stránce). U svojí „černé Venuše“ jako by sestupoval k sobě samému, ona mu musí říkat Heinzi, ne Hendriku, toto jméno je totiž pro diváky a obdivovatele, tamto je jeho jméno pravé, za něž se ovšem na veřejnosti stydí. Jméno „Hendrik“ je součástí vybudovaného image, povrchní stylizace a přetvářky, za kterou se může skrývat prázdnota, ale také nemusí. Patří k velkým ctnostem tohoto románu, že Mann nám to zatají. Respektuje právo na soukromí své postavy, ví, že člověk je tak složitý, že ani jako literární postava není skrznaskrz proniknutelný. Když tedy dojde až k těmto hlubším vrstvám Heinzovy osobnosti, přicházejí na řadu otazníky, jako by se autor sám ptal, cože za tím vším vlastně je.
Celý román začíná efektní a ironicky monumentální „Předehrou 1936“. Ministerský předseda, v jiných částech románu též polobožstvo nebo „nádherymilovný tlusťoch“, my však víme, že jde o Hermana Göringa, jednoho z nejvýše postavených mužů Třetí říše, patřícího k nejbližšímu Hitlerovu kruhu – proto „polobožstvo“. Tak tedy - ministerský předseda slaví své třiačtyřicáté narozeniny a je uspořádán ples pro několik tisíc lidé. Jsou na něm okouzlení i skeptičtí zahraniční novináři, pohlaváři z SS apod., jen Nejvyšší se nedostavil – vymluvil se na bolesti hlavy. Je tu též druhý polobůh, patřící k Hitlerovu triumvirátu – „zmrzačený reklamní trpaslík“ jinak také „skřet s koní nohou“. Víme, že jde o ministra propagandy Josepha Goebelse. Karty jsou rozdány – blahopřání k narozeninám přednese Hendrik. Ví, jak na to: „Co nejúzkostlivěji se střežil říct jediné slovo pravdy.“ Rozehrál rejstřík svého umění a skřet jen skřípe zuby. Má totiž jiného favorita a též trochu jiné zájmy než tlusťoch. Hendrik je však obratný a několika vhodně volenými slovy ujistí i skřeta o své loajalitě. Hendrik se totiž pochopitelně v takto vysokých sférách bojí, občas mívá závratě, stejně jako mívají závratě paničky a pánové na plese, když vidí, že je „jedním z mocných“.
Nyní máme rámcovou představu, jak si Hendrik vlastně v této společnosti stojí. Zbývá vypovědět, jak se dokázal vyšvihnout tak vysoko (evidentně mu nenáleží autorovy sympatie). A o tom je zbývajících deset kapitol románu.
Román o jedné kariéře člověka toužícího po obdivu, člověka, který by v jiných podmínkách, za jiné historické situace byl oblíbeným a bezproblémovým hercem, v zásadě obyčejným člověkem s několika osobními libůstkami, které však pečlivě tají a které pro jeho herecké umění nejsou nijak důležité. Zde se zamíchá s mocí, s mocnostmi pekelnými.
Na rozletu své kariéry v hamburském divadle má pověst „nezodpovědného člověka“,
„Všechno je na něm falešné, od literárního vkusu až po jeho takzvaný komunismus. Není to umělec, je to komediant.“ Zakládá si na tom, aby byl vnímán jako lehkovážný, rozhazovačný člověk, na jeho politickou „víru“ – komunismus – mu ale nikdo sahat nesmí, to je součást jeho image, soucit s chudými, revoluce apod.; v té době – koncem 20. let – se to tak totiž nosí. Zde, v Hamburku, začne nabývat vlivu, začíná růst jeho popularita, na které ovšem pečlivě pracuje. Točí filmy, vystupuje občas jako kabaretní zpěvák, občas zajde do napůl podzemního komunistického kabaretu, kde si troufne – už velký pan herec – na konspirativní oslovení „soudruh“. Pak se dostane do Vídně jako hostující herec. Zde nijak nezazáří, ale pomůže mu, že někteří jeho blízcí, kupř. manželka, tchán, jistý významný satirik aj. mají dobré jméno u vlivných lidí (např. u ředitele divadel ve Vídni a v Berlíně). Po Berlíně také nejvíce Hendrik touží; dostane se tam:
„Nová, překvapující situace Hendrika Höfgena omlazuje. Provinční sláva, která způsobila, že zpohodlněl, je za ním. Je zase začátečníkem, musí se ještě jednou osvědčit. Aby se dostal nahoru – tentokrát docela nahoru - , musí napnout všechny síly.“
„V takových okamžicích ví, že je opravdový.“ Komentuje jeho situaci Mann.
„Jeho velkou rolí sezóny 1932/33 bude Mefisto. Hendrik ho bude hrát v novém inscenaci Fausta, kterou uvede Státní činohra k stému výročí Goethovy smrti.“ Žádná jiná postava mu nebude tak šita na míru, v žádné jiné – z těch velkých, které hrál – nebude tak přirozený, autentický.
Rok 1933 je rokem nacistického puče v Německu. Ten zastihne Hendrika při filmování ve Španělsku. Téměř se sesype. Je mu jasné, že svojí „komunistickou“ minulostí nijak neokouzlí pány z NSDAP, SA, SS apod. Že je najednou postaven před dilema – zůstat v emigraci a začínat od píky v cizině, vrátit se a vzít na sebe nebezpečí a konspiraci, jednoduše: mít charakter a odvahu, anebo se vrátit a být povolný novému režimu. Tato eventualita však zatím nepadá do úvahy, protože není člověka, který by se za něj přimluvil. Ze všech jeho známých jsou teď ilegálové, potenciální vězni koncentračních táborů a emigranti (stejně jako byl autor i jeho otec ). Najdou se však i tací, kteří budou mít tu moc mu prospět, paradoxně ti, které dříve přehlížel a jimiž pohrdal. Odjede zpět do Německa.
Pointa celého příběhu je vlastně počáteční „Předehra“.
„Co ode mne lidé chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť jsem přece jen docela obyčejný komediant!“
To jsou závěrečná slova románu. Hendrik tak dospívá k definitivnímu poznání sebe sama.
Ale aby to nebylo tak snadné, Mann nesoudí Hendrika a v zásadě nikdy nepopírá, že by Hendrik nebyl svého druhu velký herec. Jeho postoj asi nejlépe charakterizují slova citátu z Goethova románu „Vilém Meister“:
„Každý lidský přečin odpustím herci,
žádný hercův přečin neodpustím člověku.“ "

Poznámka



PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ

Vlastnosti

STÁHNOUT PRÁCI

Práci nyní můžete stáhnout kliknutím na odkazy níže.
Zabalený formát ZIP: x51b080e653873.zip (12 kB)
Nezabalený formát:
K_Mann_Mefisto.doc (43 kB)
Práce do 2 stránek a práce uvolněné zdarma (na žádost autorů nebo z popudu týmu) jsou volně ke stažení.

Diskuse