"Smrt v Benátkách
Mann Thomas
Hlavní hrdina novely Gustav Aschenbach „neboli von Aschenbach, jak se úředně jmenoval od svých padesátých narozenin“, je úspěšným a oficiálně uznávaným spisovatelem, který zasvětil svůj život dílu. Cítí se být služebníkem vlasti a píše díla již předem klasická, vybavená určitým morálním poselstvím. Svým dílem ztělesňuje oficiálně uznávané hodnoty jako mravnost, pracovitost, uměřenost a nebo důraz na tradice. Jednoho dne však pocítí jakousi podivnou touhu: „byla to touha po cestování, nic víc, ale projevující se skutečně jako záchvat a vystupňování k vášnivosti.“
Jako by k němu ona touha přicházela odněkud z dřívějška nebo ze zasutých míst jeho mysli, zaměřené jednostranně na výkon a Dílo. Zdůvodňuje si ji rozumově - je sice básník, ale takový, který má city pod přísným dozorem rozumu – jako touhu někam odjet. A kam jinam odjet než do Benátek. Itálie je kolébkou kultury, kterou on vyznává - antika, uměřená renesance, pro básníka jeho naturelu ideální. Benátky mu ale doslova „vytanuly před očima“, jako něco „pohádkově odlišného a nesrovnatelného.“ Následuje tedy svůj instinkt. Formality jsou vyřízeny hned. Aschenbach je bohatý, a proto svobodný člověk. Při cestě lodí pozoruje několik podivných věcí - na palubě se vyskytuje jakýsi stařík, nalíčený a s obarvenými vlasy, opilý a chlípný, laškující s několika mládenci; Aschenbach je zhnusen. Zdá se mu „jakoby svět projevoval lehký, ale nezadržitelný sklon podivně a pitvorně se znetvořovat.“
Jinak je vše v pořádku, v Benátkách ho očekává ochotný až vlezlý personál hotelu. Aschenbach nemusí hnout téměř ani rukou, vše už má připraveno - světoznámý a bohatý spisovatel je s úctou očekáván. Přijel se přeci rekreovat po náročném psaní.
Aschenbach si začíná užívat, to znamená všemi smysly vstřebávat půvab Benátek - výhradně jako pozorovatel a estét, který má vytříbený vkus a jen tak něco ho neohromí. Klasická krása to musí být! Podivně ale kontrastuje vznosnost a krása Benátek se špínou, jež je všude na ulicích, s lacinou okázalostí a falešným přepychem hotelu, s přílišnou laskavostí personálu. To z rodného Německa nezná. Tam je vše srovnané, vytříbené a uměřené, lidé si zachovávají odstup.
Aschenbach zahálí v přepychu na pláži, občas vyrazí na výlet, pozoruje. Jednoho dne spatří na pláži chlapce. Chlapec je krásný v plném – klasickém – smyslu slova. Aschenbach jeho krásu pozoruje a zajímá se o ni čistě esteticky, jako kdyby se koukal na budovu nebo obraz. Postupně, poněvadž chlapec bydlí v témže hotelu, o něm zjišťuje nové skutečnosti. Nejprve jen bezděčně, pak i z vlastního zájmu. Chlapec je Polák, jmenuje se Tadzio a je tu se sestrami, maminkou a služebnou na prázdninách, možná zdravotním pobytu. Chlapcova kůže vyniká bledostí, hoch při všech svých půvabech vypadá křehce, vymyká se trošku svým energičtějším a živelnějším kamarádům.
Aschenbach pomalu nemá na očích a na mysli nic jiného než chlapce, pronásleduje ho, kde může, samozřejmě ve vší počestnosti a diskrétnosti. Zkrátka nakonec docela propadne chlapcovým půvabům a zamiluje se do něj. Ví ale, že je pro něho takřka nedostupný. Podnikne několik trapných pokusů vetřít se do společnosti jeho rodiny, pochopitelně pouze aby mu byl na blízku. Ale i tyto pokusy ztroskotají a on je zoufalejší a neopatrnější. Ztrácí takt, stejně tak i svá předsevzetí a stává se nápadným. Vždyť po tolika letech prožívá něco skutečného. Lásku k živému člověku, nejen abstraktní myšlence, dílu apod. Je v něm najednou po takové době víc než jen Povinnost. Kdysi snad byl dokonce ženatý, prožil nějaké city, kdysi byl i vášnivý a provokoval, to všechno ale už dávno v sobě ukáznil a zkultivoval, dal do služeb… Prušácký smysl pro pořádek a míru v něm převážil nad slovanskou, muzikální krví, kterou zdědil po mamince. Stal se z něj kultivovaný, civilizovaný Evropan, stojící na výši své doby a kultury.
Cosi podivného se děje i ve městě. Nejprve je to jen odporný zápach. Na dotaz, odkud pochází, všichni pravidelně odpovídají, že z dezinfekce, která se tu v Benátkách vždy na sklonku léta provádí, kvůli nákazám, jež sem zanáší od moře scirico, vítr. Zápach je stále nesnesitelnější. Při procházce městem spisovatele upoutají tu a tam hořící ohně a vzrůstající nepořádek. Aschenbach je zneklidněn. Usilovně pátrá a dobývá se přes zatvrzelé mlčení Benátčanů, až se mu podaří zjistit, že vůbec nejde o nějaké běžné opatření - jedná se o smrtelnou nákazu. Ta sem došla odkudsi z Asie, jejími přenašeči jsou krysy na lodích.
Benátčané většinou svorně mlčí a říkají jen to, co jim bylo úředně doporučeno, aby neodradili lázeňské hosty a nezpůsobili paniku; jde přeci o obživu, Benátky stojí na turistickém ruchu.
Ruku v ruce s rozkladem Aschenbachovy osobnosti se šíří i nákaza, a tak v Benátkách i přes informační blokádu ubývají turisté. Aschenbach podnikne pokus o odjezd, o záchranu sebe samého, leč kvůli jakémusi omylu se zavazadly nakonec odjet odmítá a tím nad sebou vlastně podepisuje rozsudek smrti. To byl poslední záchvěv jeho pudu sebezáchovy. Pak už jen bezradně sklouzává do své vášně; nabývá to směšných rozměrů, když si nechá obarvit vlasy, vyhladit vrásky a vůbec se kompletně vylepšit, aby se líbil Tadziovi. Polská rodina nakonec taky odjíždí, těsně před vyhlášením karantény v Benátkách. Aschenbach pozvolna skomírá, už bez možnosti racionálně uvažovat, jen blouzní, realita a sen se mu stírají.
V závěru stojí zpráva o básníkově skonu. Na co básník skonal, není tak docela jisté.
Závěrečná scéna: „Jemu však bylo, jako by se ten bledý a líbezný psychagog tam venku na něho usmíval, jako by mu kynul; jako by z boku vznesl ruku a ukazoval ven, vznášel se před ním do příslibné nesmírnosti. A jako tak často, vydal se, aby ho následoval.
Prošly minuty, než lidé pospíšili na pomoc muži, jenž se v židli svezl na stranu. Donesli ho do jeho pokoje. A ještě téhož dne přijal uctivě dojatý svět zprávu o jeho smrti.“
Jedná se o novelu, avšak novelistický moment náhlého zvratu na konci děje je zde potlačen. Víme, že spisovatel umře, román přeci pojednává o „smrti“ v Benátkách. Na konci dochází ke změně perspektivy. Pointa je lakonická a pádná - zázraky se nedějí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ