"Pohádka máje
Mrštík Vilém
Impresionistický lyrický román Pohádka máje byl poprvé vydán v roce 1897. Křehký příběh první romantické lásky je dodnes považován za oslavu mládí, jara a života a můžeme ho zařadit například vedle Šrámkova Stříbrného větru.
Děj knihy se odehrává v sedmdesátých letech devatenáctého století. Do Ostravačic, kam Vilém Mrštík děj svého románu situoval, a kde dnes existuje skutečné místo nazvané Pohádka máje, přijíždí jedenadvacetiletý mladík Richard Gregor – Ríša. Studuje v Praze práva, ale jeho rodiče pocházejí z tohoto kraje. V Ostravačicích se zrovna konal bál. Ríša, který se tam vyjímá jako „mladý pán z velkého světa“ se zájmem sleduje dění. Samozřejmě si neodpustí podrobné prozkoumání stavu zdejších dívek, nejkrásnější se mu zdá Cilka, ale ani Ludmila nebo doktorovic dcerka nevypadají špatně. Opravdickou královnou plesu se však stane Helenka. Přijela na zábavu až později spolu se svým otcem, revírníkem. Všichni z ní nemohou spustit oči, je opravdu krásná a v nádherných modrých šatech se po parketu jenom vznáší. Ríša si okamžitě vybaví situace, kdy si spolu ještě jako malé děti hrávali. I ona si na to matně pamatuje, přesto se tváří nedostupně a naschvál řekne, že si na nic nepamatuje. To Ríšu velmi přitahuje, sám je zvyklý na úspěchy u žen a floutkovské chování k nim. Tady je vše jinak. Ostatní návštěvníci zábavy samozřejmě dvojici sledují. Ríša i Helenka si sice sami pro sebe namlouvají, že se nic mezi nimi neděje, ale láska už začala klíčit. Helenka odjíždí urychleně ze zábavy poté, co nesnese pohled na to, jak Ríša tančí a flirtuje s dalšími dívkami. Na vsi si Ríšu začínají dobírat, jestli se nám do Helenky nezamiloval. V Praze žije Ríša typický studentský život této doby. Užívá si svobody a radovánek života. Lenoší, vyspává noční tahy, na přednášky moc nechodí, raději se toulá po městě, okukuje děvčata nebo vysedává s kamarády po hospodách. Bydlel na podnájmu u jedné mladé ženy, která se o něj i starala. Studentské radovánky se však začaly Ríšovi prodražovat a nezbylo mu tedy nic jiného, než si půjčovat u známých. Dluhy však potom už nestíhal splácet. Všechno prasklo v okamžiku, když rodiče otevřeli několik dopisů, ve kterých přátelé na Ríšovi vymáhají peníze zpět. Rozzlobili se a rozhodli, že chlapci by nejlépe prospěla změna prostředí. Z Prahy tedy musí Ríša odjet ke strýčkovi faráři na venkov. Nedalo se nic dělat a Ríša se octl zase v Ostravačicích,. Myšlenky ho hnaly na známá místa, svůj venkovský život zahájil dost poeticky. Hlavu plnou fantazie, život bez programu, čas rozměřený jen tak. Svůj pokojík měl Ríša na faře. Zdá se, že přechod do zcela jiného klidného světa bez ruchu velkoměsta Ríšovi prospěl.Objevuje krásy přírody, klid a pohodu. Přesto si tu a tam vzpomene na Helenku, ta by mohla přece přinést do současného života trochu vzrušení...Stále se s ní nesetkal, tak alespoň na sousedkách vyzvídá různé podrobnosti o dívce. Jednou se potkali u kostela, ale jen letmo, pozdravili se a nic víc. Pohledy obou však nabízely mnohé. Helenka na Ríšu taky myslela často. Zrovna na něj vzpomínala, když tu náhle stojí její idol ve dveřích! Vykoktal ze sebe jen, že nese pozvání pro pana revírníka na oslavu strýcových sedmdesátin. Revírník pozvání s radostí přijal a na návštěvu fary vzal s sebou i Helenku. Konečně se pro oba naskytla příležitost pořádně si promluvit o samotě a navzájem se lépe poznat. Ríša začal vyprávět o Praze a chtěl se také pochlubit květinami, které Helenka neznala, proto ji zavedl na zahradu. Procházeli se mezi hyacinty, narcisy, liliemi, když vtom si před ni klekl a políbil její ruku. Helenka se mu vysmekla a utekla. Helenka byla naprosto zmatená a Ríšovi se začala vědomě vyhýbat, prchala před ním a všemožně se snažila, aby se nesetkali tváří v tvář. Ríša jí napsal dopis: "Podobně jako vy na mne, budu hledět zapomenout já na Vás. Podaří-li se mi to nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně to i podaří. R." Helenka se se vším svěřuje své kamarádce Martě. Už ví, že v tom „lítá“ ve zmatku svých šestnácti let, ale přesto by ráda na Ríšu nechtěla myslet. Ten vytrvale obcházel myslivnu, takže Helenka pomalu už ze strachu před ním ani nevycházela ven. V noci nemohl spát, proto odpoledne Helence napsal. "Mám Vás rád - tak rád! - o tom vy nemáte ani tušení..." Tu noc se mu zdál překrásný sen. Bylo to v Helenčině zahrádce, byl tam sám, když vtom přišla ona, ta, kterou hledal. A tím sen skončil. Musel na to neustále myslet. Nakonec se potkali v lese u studánky. Helenka tam seděla a plakala. Ríša ji ukonejšil, padly poslední zábrany, začali se líbat. . Scházeli se spolu, dával jí číst různé knihy, dokonce vlastní báseň jí přečetl. Moc se jí líbila. Ráda poslouchala, když vyprávěl o sobě, ale protivil se jí, když ji poučoval. Přepadaly ji pocity, že by ji chtěl lepší. On - student z Prahy, ona - životem jí byla zahrádka a myslivna. . Jeho však začaly pronásledovat myšlenky na to, jaká byla předtím a jaká je nyní, nedovedl se ubránit vědomí, že je škoda toho dítěte i pro něho. Jako by se díval na utržený květ. Má ji vůbec rád? Odpoledne s ní ho začínala nudit. Prvotní okouzlení bylo tatam. Přišla první hádka a krize. . Začalo se mu stýskat po Praze. Ani před Helenkou se s tím netajil. Snažila se v sobě všechno skrýt, ale on nepřestával, vyprávěl o brunetách, o mladé paní, co u ní bydlí... Jako by v tu chvíli vrazil Helence do srdce nůž. Rozešli se a Helenka to nesla velmi těžce. I Ríšovi bylo teskno. Odjel zpět do Prahy. Přesto měl příběh šťastný konec, oba se vzali.
V tehdejší době román vyvolal vlnu kritiky, jelikož pod pojmem Pohádka máje si téměř každý představí romantický příběh dvou lidí, který ovšem nebude zakončen obrazem vztahu po čase (z Helenky se stane korpulentní dáma a Ríša pracuje jako venkovsky právník). Proto byl epilog přepsán, v závěru zbyla už jen věta "I princezny mají děti!""

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ