"Balady a romance
Neruda Jan
Jan Neruda byl vůdčím představitelem literárního hnutí družiny Májovců a teoretickým, kritickým i uměleckým průkopníkem kritického realismu. V mladém zaujetí pro technický pokrok, pro občanskou společnost založenou na rovnosti, volnosti a bratrství odmítal kdysi Jan Neruda zaměření poezie na národ, zdál se mu příliš omezujícím. Ovšem v jeho sbírce Balady a romance z roku 1883 je tomu jinak. Tváří v tvář pokračujícím snahám o národní emancipaci a zesilujícím se tlakům nacionální výbojnosti ve světě však básník svůj postoj k národu postupně přehodnotil.
V Baladách a romancích je znát, že básník pochopil národ jako pospolitost lidí, propojenou tradicemi, dějinnou pamětí i způsoby žití a jednání. Snaha využít lidové tradice a lidového vidění světa je přímo programem sbírky (volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste). Prostřednictvím lidového a křesťanského mýtu, souboru obecně známých představ a poetických obrazů předvádí Neruda opět celou mnohostrannost života, v jeho odstínech vážných i humorných.
Z 18 básni je jen málo klasických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. Některé z lyricko-epických básní jsou ohlédnutím k lidové paměti, k uchovávaným příběhům z národních dějin (Romance o Karlu IV., Balada o duši Karla Borovského, Romance o jaře 1848, Balada česká, Balada o polce, Romance o Černém jezeře). Další skupina básní představuje zdůvěrňující parafráze biblických motivů (Balada pašijová, Romance štědrovečerní, Balada tříkrálová, Balada o svatbě v Kanaán). Třetí tematický okruh se týká soudobého světa s jeho politickými zápasy, s jeho vášní pro bohatství (Romance italská, Romance helgolandská) a současně s jeho věčnými strastmi a starostmi (Balada horská, Balada dětská, Balada zimní, Balada stará – stará!, Balada májová, Balada rajská). Básně tohoto třetího okruhu jsou pak rozmístěny ve sbírce tak, že čtyři tvoří její střed, po dvou pak zpestřují první a poslední část cyklu.
Rozdíly mezi „rozmarností“ romance a „vážností“ balady Neruda respektuje jen zčásti. Dává tak najevo vzájemnou prostupnost vážného elementu s veselým v lidském životě. Například Romance helgolandská celým svým spádem (rytmem, rýmem) charakterizuje Johna jako muže rázného činu, ale pointa vrhne na jeho spěch ironické světlo. V Baladě o svatbě v Kanaán se s rozmarností a humorem předvádí veselá svatba (jako by šlo o svatbu na české vesnici), ale Kristus, oslavovaný za to, že proměnil vodu ve víno, a sním přítomná jeho matka, zareagují ve chvíli tísně tak, že v reakci je cítit strast každého osamělce včetně básníka (dokáže konat zázraky, ale z obyčejného lidského štěstí je vyloučen).
Neruda tím, že uvedl baladu do těsné blízkosti romance, pochmurné propojil s rozmarným, přičinil se o významnou aktualizaci těchto žánrových forem a přiblížil je k prahu moderní poezie."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ