"Havran
Poe Edgar Allan
Krása jakéhokoli druhu v nejsvrchovanějším rozvoji vždy dojímá citlivou duši k slzám. A tak je smutek ze všech básnických tónů nejoprávněnější.
E. A. Poe
Edgar Allan Poe není v našich krajích neznámou veličinou literárního světa země za velikou louží. Nutno však dodat, že je zde znám především kvůli jedné linii své tvorby. Jsou to jeho mistrovské povídky a kratší prózy s většinou kriminálními a strašidelnými náměty, které si většina čtenářů představí při vyslovení Poeova jména. A pak je to Havran. Báseň, která odkazuje na druhou tvář Poeovy tvorby. Tvorby, kterou on sám pokládal za významnější, a které si více vážil. Poezie. A že to opravdu je nesmírně důležitá část literárního odkazu Poeova, svědčí jeho pozice v literárním myšlení anglofonního světa.
Edgar Allan Poe byl sám pro sebe především básníkem. Jeho poezie do našich zemí pronikala nikoliv přímo, ale přes francouzské symbolisty, kteří se zde vždy těšili velké oblibě. Není neznámo, že jedním z prvních překladatelů a obdivovatelů Poeovy poezie byl Charles Baudelaire. Poezie romantické a symbolické, metafyzické a plné obrazů a odkazů, ale také kvalitativních výkyvů. Je zajímavé, že k českému čtenáři nepříliš znalému Poeovy poezie pronikl právě Havran. Pravděpodobně to bylo tím, že byl naprosto neoprávněně zařazen do Poeovy populární strašidelné tvorby a byl mu přiřknut dost pofiderní titul „horror“. O horroru jako specifickému sub žánru populární literatury těžko můžeme mluvit v kontextu Poeovy povídkové tvorby a už vůbec nemůžeme tak označit báseň Havran. Poe byl mistr především smutku, a to na všechny způsoby. Někdy jeho smutek mutoval do podob tísně a úzkosti, jak se s ním setkáváme v jeho povídkách, jindy nás zase zasahuje v podobě nezkrotné melancholie, to jsou Poeovy básně. Havran je jednou z těchto smutných básní. Podívejme se nyní podrobněji na tyto verše. Průvodcem nám bude krátký text samotného E.A. Poea, Filosofie básnické skladby, který pojednává o Havranově vzniku.
Havran je báseň o sto devíti verších v osmnácti slokách. Verše jsou psány v trochejském rytmu, střídají se verše s osmi a sedmi a půl trochejskými stopami (přízvučná,nepřízvučná slabika), poslední verš ve sloce jich má vždy tři a půl. Ve slokách básně se odehrává příběh, který však není důležitý svojí dějovou linií, ale tím, že slouží jako nositel reflexivního náboje básně. Za bouřlivé noci sedí osamocený badatel ve svém pokoji ztrápený smrtí své milenky, Lenory. Ze zamyšlení je vytržen záhadným klepáním. Rozrušený hrdina pátrá po původci tohoto zvuku, byl to snad duch Lenory, který jej navštívil za záhrobí? Když otevře okno vlétne do pokoje černý havran, který způsobil ten zvuk tlukotem křídel o okenní rám. Příchod tohoto podivného hosta působí na hrdinu poněkud směšně (Pták ve svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu / vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané) a žertem se ho otáže na jeho jméno. Havran odpoví: „víckrát ne“ („nevermore“).
To hrdinu zaskočí a přesto, že si uvědomuje, že to je pouze naučená formulka, kterou má pták od svého majitele, kterému uletěl. (…říkám si: „toť bezpochyby pochyt velmi obratně / od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl …), je touto replikou provokován k dalším otázkám a zamyšlením, stále více a více vážnějším, až jej touha po sebetrýznění dovede k tomu, že pokládá pro něj zásadní otázku, zda se na onom světě shledá s mrtvou milenkou a havran opět odpovídá tak, jak musí, a tím hrdinovi způsobuje nevýslovnou bolest. V té chvíli se však stává jakýmsi symbolem pro smutek a utrpení, s kterým se hrdina bude muset potýkat celý zbytek života ( …lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane / a má duše z toho stínu, jímž ,mne navždy uhrane / nevzchopí se – víckrát ne.)
Poe prozrazuje, jak postupoval při tvorbě této básně. Nejdříve přemýšlel o rozsahu díla a rozhodl se pro báseň zhruba o stech verších, aby mohla být přečtena najednou, bez přerušení, a tak zůstal maximálně zachován její náboj. Dále přemýšlel o dojmu, jaký má báseň vyvolat. Bylo jasné, že bude psát o kráse a jelikož se krása nejvíce projevuje v tónu smutku, zvolil za námět rozjímaní milence nad mrtvou krásnou družkou. Pak zvolil nějaký mechanický básnický prostředek, který by byl osou stavby básně - obměňovaný refrén. Kupodivu nejdříve promyslel, z jakých hlásek má být refrén složen (aby byl zvučný a důrazný), vyšlo mu „r“ a „o“,na to se ihned nabídlo slovo „nevermore“, a teprve potom zvolil nositele refrénu, tak aby „ladil“ s tímto slovem. Následně přichází s gradací v sérii milencových otázek a havranových odpovědí. Nejdříve však napíše vrcholnou sloku, kdy se milenec táže po možnosti spatřit Lenoru, a pak skládá předcházející tak, aby sloužily tomuto vyvrcholení. Další motivy (osamělý pokoj, bouřlivou noc, mramor sochy odrážející se od ptačího peří …) přidává ku prospěchu atmosféry díla.
Tolik tedy letmý pohled do tvůrčí dílny mistra kosmické melancholie."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ