"Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná, Kamenný most
Seifert Jaroslav
V letech okupace, která byla pro český národ velmi těžká, se řada českých umělců snažila svou tvorbou sužovaný národ povzbudit. Mezi tyto umělci patřil i Jaroslav Seifert, který v rámci možností, jež poskytovala legální forma básnického projevu, napsal triptych básnických knížek obracejících se k pramenům a trvalým jistotám: v roce 1940 Vějíř Boženy Němcové a Světlem oděnou, v roce 1944 Kamenný most.
Podnět k první z nich k Vějíři Boženy Němcové dalo (stejně jako F. Halasovi) spisovatelčino stodvacáté výročí narození. Seifert vyšel od jejího intimního života, nalézaje v ní především ženu. Sbírka má symetrickou kompozici. z jejích pěti částí první a pátá, skládající se z několika krátkých básní, dodává rámec třem zpěvům o osmiveršových slokách, v nichž je uloženo jádro básníkovy výpovědi. Skladba je koncipována jako zasnění nad vějířem, který je pojatý jako symbol života mrtvé: Ten vějíř, který vznesl políbení, / je pro mne něčím víc než pouhým vějířem, / snem hovoříme s tím, co vlastně není,– / a já se potkal dneska s jejím snem. Střípky intimního života v básních jakoby zdůvěrňovaly mrtvou spisovatelku a toto zdůvěrňování má zvláštní dynamickou rozpínavost. Od náznaků milostných prožitků ženy se přechází k představě ženy jako matky, ochránkyně životů, od matky ke statečné ženě, od hrdinné ženy k nositelce naděje. Mrtvá důvěrným hlasem promlouvá k živým a slovy naděje přemáhá tmu. Tato často až pohádková snivost je doprovázena realitou, soustřeďující se k současnému utrpení země. Lyricky pojatá skladba se pohybuje mezi snovou a reálnou polohou, k čemuž přispívá i melodická intonace verše.
Druhá ze Seifertových válečných sbírek Světlem oděná je třídílná. Autor zde zasazuje vlastní autobiografii do převážně jarní scenérie Prahy. Osnovu skladby zakládá básníkova procházka Prahou, elegizující lyrik se zdržuje u jejích pamětihodností, evokuje její slavné dny a vzdává hold její kráse. To vše přivolává také vzpomínku na vlastní uplynulá léta. Dochází tak k těsnému prostoupení básníkova života s jeho městem, z výjevů vyzařuje citové pouto, které samo o sobě nabývá naléhavých významů. Básníkovo citové pouto k Praze a jeho citové přilnutí k všednímu životu pomáhá obnovovat životní rovnováhu a poskytovat naději.
Poslední z válečného triptychu – Kamenný most – se skládá z pěti větších básní, které jsou také zasazeny do obrazů Prahy. Básník se také zde vyznává, ale nad vzpomínkami tentokrát převažuje současný životní pocit plný smyslového opojení jarní přírodou, dívčími půvaby a krásami Prahy. Harmonizace životního postoje se pak projevuje zejména na básníkově pojetí času. Místy se mihne moment stárnutí, ale ve verších přímo času zasvěcených se opakovaně vrací představa času jako trvalého průvodce životem, dokonce se stává i nositelem naděje: čas ve svém věčném koloběhu / vrací své mrtvé na kraj břehu / a větrům dává napospas, / by mohl mrtvé oplodniti / sen, který věčně hoří v nás. Ve verších Kamenného mostu se zřetelně odráží básníkovo spontánně vitální a harmonické srozumění se životem, což ještě více povzbuzuje novou naději."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ