"Sen noci svatojánské
Shakespeare William
Shakespeare svou „sváteční komedii“ napsal v roce 1595 nebo 1596. Její děj se odehrává během několika dnů v době, kdy se příroda po zimě probouzí k novému životu, ve dvou kvalitativně odlišných prostředích – na Athénském dvoře a v lese. Obě prostředí mají svá specifika: dvůr athénského vévody Thesea reprezentuje přísnou státnost, zatímco v lese vládnou fantastické bytosti – elfové a víly, vedené králem víl Oberonem a jeho ženou Titánií, které svými kouzly proměňují osudy postav. Vůdčími motivy celé hry jsou sen, smír a oslava nového života (hru lze pochopit pouze na pozadí oslavy příchodu plodivého období přírody a svatebního veselí).
Hra je poskládána z několika dějových linek, které se navzájem protínají, přičemž ani jedna není podřízená jiné. Nejvýrazněji působí příběh mladých milenců: Egeus si před vévodou stěžuje na svou dceru Hermii, která je zamilovaná do Lysandra. Otec jí ale za ženicha vybral Demetria, do kterého je zase nešťastně zamilovaná Helena. Hermie se musí podřídit otcově vůli, jinak ji podle zákona čeká klášter nebo smrt. Lysandr s Hermií se však rozhodnou nepodřídit se a naplánují útěk z Athén na místo, kde už neplatí athénské zákony a kde se mohou vzít. Schůzku si dají v lese, řeknou o tom Heleně. Ta se zas svěří Demetriovi, chtíc si ho naklonit na svou stranu. Mezitím se sejdou athénští řemeslníci – divadelní ochotníci v čele s principálem Pořízem a prvním hercem Klubkem. Ti se rozhodli nacvičit a u příležitosti chystané svatby vévody Thesea s královnou Amazonek Hipolytou sehrát hru o Pyramovi a Thisbě. Dohodnou si zkoušku v lese.
Tímto se děj na celá tři dějství přesouvá z Athén do lesa. Oberon se zde pohádal se svou ženou Titánií a chce ji ponížit. Poručí Pukovi, svému šaškovi, aby mu donesl kouzelný květ, který, když jsou jeho šťávou pokapány oči spáče, způsobuje, že se spáč po probuzení k smrti zamiluje do prvního tvora, kterého spatří. Zatímco Puk odejde hledat květ, Oberon se stane svědkem výstupu Heleny a Demetria a rozhodne se, že pomocí kouzelného květu donutí Demetria, aby se do Heleny zamiloval. Pověří tím Puka a sám jde pokapat víčka Titánie. Puk ale nejprve narazí na spícího Lysandra. V domnění, že se jedná o Demetria, ho očaruje. Lysandr po probuzení spatří Helenu, zamiluje se do ní a opustí vedle spící Hermii. Řemeslníci se zatím sejdou ke zkoušce. Puk Klubkovi z legrace přičaruje oslí hlavu, čímž vyděsí ostatní řemeslníky, kteří se rozutečou. Klubko zůstane v lese sám, zpívá si a tím probudí Titánii, jež se do něj okamžitě zamiluje. Oberon zjistí Pukův omyl. Nejdřív způsobí, že se do Heleny zamiluje i Demetrius, potom obnoví Lysandrovu lásku k Hermii a nakonec, když se dostatečně nasmál lásce své ženy k oslu, ji odčaruje a Klubkovi odstraní oslí hlavu. Oberon se usmíří s Titánií, noc plná kouzel končí, přichází nový den a s ním vévoda Theseus s Hipolytou, kteří zjistí, že Demetrius miluje Helenu, Lysandr Hermii, a všechno je tím pádem v pořádku. Společně s milenci se vrací do Athén, aby zde oslavili trojí svatbu. Součástí svatby je i veselé ochotnické představení, po jehož konci jdou všichni spát. Přicházejí Oberon, Titánie a Puk, aby požehnali všem třem dvojicím.
Sen noci svatojánské patří ke třem Shakespearovým hrám, které nemají zjištěnou literární předlohu. Zdá se, že Shakespeare z literární tradice převzal pouze jednotlivé motivy (např. příběh o Pyramovi a Thisbě z Ovidiových Proměn, proměna Klubka v osla z Apuleiova Zlatého osla atd.). Důležitější než literární inspirace je sepětí atmosféry hry s lidovou kulturou středověku a renesance, jež se svou podstatou spíná s cykličností přírody a ve hře se projevuje mimo jiné specifickou svátečností, zdvojením postav krále a královny (oficiální vládci Theseus a Hipolyta – neoficiální, „karnevaloví“ vládci lesa Oberon a Titánie), věčnou nehotovostí lidských vztahů či svéráznou parodií literární předlohy v podání řemeslníků. Pro Shakespeara typická je už výše zmíněná kvalitativní odlišnost prostředí – v lese a v Athénách vládnou jiné zákony, co není možné v „normálním“ světě Athén, je možné v „pohádkovém“ světě lesa, navíc se zde setkáme i s odlišným prožíváním času (Hipolyta říká, že svatba bude za čtyři dny; v lese se ale tyto čtyři dny „scvrknou“ na pouhou jednu noc). Proti sobě nestojí jen Athény a les, ale ve stylové rovině také všechny postavy proti řemeslníkům. Řemeslníci rozmlouvají pouze prózou, a když se snaží svou řeč vyšperkovat nějakým cizím slovem, vždycky se spletou. Oproti tomu vznešené postavy mluví blankversem - nerýmovaným pětistopým jambickým veršem (který do češtiny bývá překládán jako střídavý deseti- a jedenáctislabičný verš):
Co je, má lásko, bílá jsi jak stěna.
Jak povadly ti růže ve tvářích!
Shakespeare ve chvílích zvýšené citovosti přechází od nerýmovaných veršů k veršům rýmovaným. Nadto někdy nechává pohádkové postavy promlouvat verši o menším počtu stop, zpravidla při zaklínání či písni. I když se jedná o komedii, je v jednotlivých promluvách a obrazech neustále přítomná představa smrti a zmaru („A proto marně dřel se tažný vůl / a oráč za ním marně cedil pot, / obilí shnilo dřív, než mohlo dozrát / a ovčí pastviny jsou zatopené - / pomřelo stádo, krkavci hned ztloustli. / Kde si dřív hrály děti, je teď bahno, / bludiště stezek na přerostlých polích / zarostlo tak, že nepozná je nikdo. / Teď smrtelníky čeká v zimě hlad, / není jim zrovna do zpěvu či tance.“). To jen podtrhuje podstatu lidové sváteční kultury, ze které hra vychází - pro ni je příznačné právě nerozpojitelné sepětí života se smrtí."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ