"Co zbylo z anděla
Skácel Jan
Spolu s Oldřichem Mikuláškem patřil Jan Skácel k básníkům rozvíjejícím halasovskou tradici české lyriky, která dává přednost velkým pochybnostem před malými jistotami a kterou po Únoru 1948 kulturní politika uvrhla do klatby jako poezii epochy rozkladu, nemoci a zániku. Jan Skácel významně ovlivňoval kulturní dění , působil jako šéfredaktor časopisu Host, vycházející v Brně.
Poezie Jana Skácela nachází pramen inspirace na Moravě, jeho básnický hlas má tlumenou podobu, dramata jsou více skryta, milostné motivy zaznívají jen nenápadně. Skácelův svět je už od první sbírky (Kolik příležitostí má růže,1957) zakotven v tradičních hodnotách venkovského domova a dětství. V jeho básních člověk prostupuje do přírodní krajiny a krajina sama je součástí člověka.
Ve druhé Skácelově sbírce Co zbylo z anděla (1960) se opět vše propojuje, ruce si podávají různé prostory a časy, kulturní a přírodní aspekty, osobní hodnoty s nadosobními . Navíc v této sbírce básník rozvíjí a prohlubuje svou tvorbu mýtů. Přestože nám název celé sbírky říká, že z anděla toho zbývá málo, v básních cítíme, že zůstává právě to podstatné. Dokladem toho může být i poslední báseň sbírky se stejným názvem – Co zbylo z anděla, která nám zbývá na samotný konec.
Skácel má velmi daleko k pouhému konstatujícímu záznamu, jak ukazuje třeba báseň Synagoga v Lomnici: objevují se tu dávní i nedávní mrtví, zní motiv židovské moudrosti a zbožnosti, s vůní angreštu se mísí dávné zvyklosti. Vše vede k otázce: Co je to moudrost? a básník sám odpovídá: Léty jsem zmoudřel. / Co je moudrost – nevím. Hvězdy, jabloně, dým, angrešt, kameny dávají motivu moudrosti jakési ponoření lidského času do zvláštního času věčné přírody, cítíme v nich souvislosti, které nás přesahují a zvěčňují.
Vytváření vlastního básnického světa pak lze spatřit například v básni Levrek. Skácel tu vytváří dynamický svět jakoby rostoucí z živlu deště, který je plný obrovité síly. Jasná přítomnost věcí je zdůrazněna použitím přítomného času. Navíc v této přítomnosti vidíme, jak se vše proměňuje: Prší. / Kapky vody na skle / jsou vysvlečené perly./ A tráva vstává. Nalezneme i lehkou, něžnou a nenápadnou erotizaci, prolnutí perly se ženou: (Na druhé straně okna / perla, celá mokrá, / utíká se chovat / za špinavý rám.) Prolnutí lidského a přírodního prostoru je zde patrno ještě více než v básni předcházející.
Jan Skácel se svými básněmi nepokoušel vystihnout dojmy či atmosféru, ale šlo mu o uchopení něčeho, co je kousek za tím. A právě v tomto uchopení shledává Jan Skácel úlohu básníka, který svými verši pouze říká něco, co je skryto v podvědomí nás všech."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ