"Selské písně a České znělky II. (České znělky)
Sládek Josef Václav
České znělky. České znělky poprvé vyšly společně se Selskými písněmi v Ottově nakladatelství roku 1889, potom již tyto dvě sbírky od sebe nikdy nebyly odděleny. České znělky představují jednu ze dvou Sládkových sbírek vlastenecké lyriky.
Vlasteneckou poezii tehdejší doby ohrožovala do velké míry fráze. Naděje a pochyby neustále kolísaly, národní vědomí bylo zjitřováno politickou nestabilitou – to vše volalo demokratické básníky k aktivitě. Zdvihla se vlna vlastenecké poezie nesená díly Svatopluka Čecha, J. V. Sládka, Jana Nerudy, Adolfa Heyduka. Tato poezie však často odráží nejistotu dalšího vývoje, tone v mlhavé všeobecnosti, stereotypních řečnických obratech, politických frázích.
Jednou z ukázek osobité realizace vlastenecké myšlenky jsou právě Sládkovy České znělky, rozvádějící ideální významy rolníka. V básních výrazně převažují prvky vlastenecké lyriky, autor hledá povzbuzení pro národ v přítomnosti, práci a činech: Zem patří živým! Tomu jen, kdo oře, / ať kdokoli, své živé plody dává; / co mrtvo, mrtvo! – v prsť to pochovává / pro toho, kdo živ na její koře. // Poezie Českých znělek je plna naléhavosti, která v soudobé vlastenecké poezii často chyběla.
Osobitost Sládkovy vlastenecké poezie je vidět třeba na znělce č. XII:
To bylo v horách. Příval strhal pole.
U jednoho, kde zbyla holá skála,
stál starý sedlák, tvář se kámen zdála,
jak zkoušel půdu bodcem svojí hole.
Rozhlédl se nahoru a po údole:
ani ten mezník voda nenechala!
A mlčel; - šedá hlava zakývala,
a pevně kráčel domů po výmole.
Co dělat? – Chalupa je na spadnutí
a prodlužena, věřitelé krutí,
děti jsou malé, „nevěsta“ nic nedbá,
syn rozmařilec, na všem jako kletba. – –
„Co vnuk můž za to?“ – Setřel z čela chmuru
a ještě večer vez tam země fůru.
Sládek pro báseň zvolil formu sonetu, u lumírovců oblíbenou a hojně užívanou - svou stavební dokonalostí pro ně představovala možnost povýšení ideálu nad skutečnost. Jiného a nového významu sonetové formy dosáhl Sládek tím, že ho neobvykle zvolil pro výjev z venkovského života.
Zcela po svém Sládek využil i zvukovou stránku sonetu. Opět zde vystupuje do popředí výrazně členěná intonace, která se stává výrazem zápasu úzkostí a pochyb s odhodláním a vůlí k činu.
Stejně jako v jiných sbírkách i zde je Sládkův styl charakterizován náznakem, zkratkovitostí, spěním k nevyslovené pointě. Hudebnost veršů často stojí v kontrastu se střídmějšími obrazy bez barevné hravosti."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ