"Naši furianti
Stroupežnický Ladislav
Hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti patří k nejklasičtějším dramatům české literatury. Ukazuje neidealizovaný pohled na české venkovany, jejich neústupnost, soudivost, marnotratnost i pýchu a často také lakotivé sobectví. Všechny typy postav ale vždy důsledně dbají o jednu věc: o vlastní čest. Nejlépe snad dílo charakterizuje kritik Bedřich Frída: „Není to venkov, jaký známe z básní, je to venkov skutečný, kde pod kvetoucí jabloní roztahuje se třebas hnojiště.“
Hlavním motiv Stroupežnického hry je furiantství jako typický rys českého člověka. Snoubí v sobě pýchu, domýšlivost, nadutost, zpupnost. Vyplývá z různých podstat - z majetku (Dubský, Bušek), z dovedností, ze zásluh (starý Dubský).
Děj této komedie se odehrává v obci Honice u Rotic (předlohou byla autorovi důvěrně známá víska Cerhonice u Mirotic na Písecku).
Ve hře sotva najdeme nějakou výraznou hlavní postavu. Nositeli děje jsou takřka všichni obyvatelé vesnice, divák objevuje celou galerii vesnických činitelů. Všechny postavy spojuje zájem o týž problém - místo ponocného. Jedním z kandidátů je vojenský vysloužilec Bláha, který strávil velký kus života v cizině, a je proto vesničany uznáván a ctěn. Jemu by místo ponocného přál i sám starosta Honic Dubský.
Také krejčí Fiala by se rád stal ponocným, neustále argumentuje tím, že je velice chudý, že má sedm dětí a že by se mu poměrně vysoký plat ponocného nadmíru hodil. Právě Fialu by zase na místě ponocného nejraději viděl druhý vlivný sedlák ve vesnici, radní Bušek. Jeho dcera Verunka chodí s mladým Dubským, plánuje se svatba. Mezi oběma budoucími tchány se ale objevuje stále více rozporů. Dubskému nejvíce vadí, že Bušek pytlačí.
Klubko intrik dokonale prohlédne starý výměnkář Dubský - „Všichni jste furianti, samí furianti!!!“
K vyhrocení konfliktu dojde ve chvíli, kdy je objeven paličský list. Trhovkyně Markýtka totiž v noci viděla nějakou ženu, jak lepí na kapličku lejstro: „Jestli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu, tak jsou vejboři špatný lidi a na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout...“
Tato intrika načas Bláhu poškodí, později je ale vše vyjasněno. List napsala to Fialovic Kristýna; výbor se definitivně rozhoduje pro Bláhu.
Mezitím se Bušek oddává své zálibě - pytlačení. Je chycen a málem dojde k jeho prozrazení. Předtím Bláha urazil (řekl mu, že je nevzdělanec) a on si nyní postavil proti usnesení hlavu. Dojde k prudké hádce, četník vyšetřuje, kdo to tedy pytlačil, za svědka je vzat Habršperk (Buškův kamarád, vesnický švec). Ten si nejprve vychutná Buškův strach a jeho potvrzení Bláhy na místě ponocného a teprve potom se prohlásí, že pytláka nerozpoznal....
Habršperk: „No jářku, ponocnej, to jsem na ty furianty vyzrál, co?“
Bláha: „Abys na ně nevyzrál - ty, takovej vzdělanej člověk!“
Realistické vyznění hry je ještě podtrženo lokálně zabarvenou mluvou postav. Postavy ovšem nemluví úplným dialektem, zůstávají v nespisovném jazyce."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ