"Života bído, přec tě mám rád
Šrámek Fráňa
Fráňa Šrámek (1877 - 1952) se narodil v Sobotce. Po gymnáziu navštěvovaném postupně v Písku a Roudnici studoval nějaký čas práva. Po návratu z vojny, kde si pobyl o rok déle pro své antimilataristické smýšlení, se věnoval plně práci pro anarchistické hnutí. V roce 1905 byl pro účast na demonstracích a pro své antimilitaristické projevy dvakrát vězněn. Válku prožil na různých frontách. Po válce zanechal politické aktivity a žil v Praze.
Šrámkova lyrická prvotina, básnická sbírka Života bído, přec tě mám rád, plně vyjadřovala a proklamovala některé postoje a pocity generace, kterou zasáhl a rozčaroval přelom století. Sbírka vyšla v roce 1905, bezprostředně po svém vzniku se však nedočkala výraznějšího ohlasu a sám autor se později k prvním veršům stavěl kriticky.
Šrámek se zařadil do skupiny anarchistických buřičů, sdružujících se kolem S. K. Neumanna a jeho časopisu Nový kult. Na pravidelných setkáních v jeho olšanské vile se tak dostal do společnosti Františka Gellnera, Marie Majerové, Karla Tomana a dalších.
Vnitřní rozpolcenost sbírky je naznačena už v jejím titulu - negovaný život („Života bído“), který přesto přijímáme a kterému přitakáváme („přec tě mám rád“). Vedle revolty a hněvu je v tomto krédu obsaženo i potěšení ze života s jeho vitální silou.
Sbírka se skládá z dvaceti čtyř lyrických básní, ve kterých si básník „zpívá a proklíná“. Zpívá si o docela běžných citových a erotických krizích obyčejných lidí a zároveň všudypřítomně poukazuje na útlak ze strany Rakouska, na pokoření, symbolizované tulákem-vyděděncem. Trápí se lidským utrpením, marností života, jeho bídou. Pocity zklamání přitom vždy vyrovnává revoluční výbojností, ironickými vzpourami.
Atmosféru sbírky předznamenává už její první báseň Blízko konce. Ani hříšník, ani spravedlivý. / Nade mnou, v nebi radost nebude. / Srdce se ještě bolestně sic diví, / bezmocně mumlá: Osude, můj osude, / však stále delší, pitvornější je můj stín, / už lze jenom někam dojít: / za bludičkou do močálů, do bažin. / Lyrický hrdina o sobě prohlašuje, že není „ani hříšník, ani spravedlivý“; v další sloce už je označený jako „tulák jara“. Také on hlásí rezignaci, je si vědom jediné životní cesty - cesty „do močálů, do bažin.“. Vidíme znechucení, ironické skeptické gesto. Milá je mrtvá, není chuť dále žít.
Láska, zobrazená Fráňou Šrámkem ve sbírce Života bído, přec tě mám rád, je nenaplněná a nedostižná. Jedná se většinou jen o útržky milostných příběhů, láska skončila smrtí milenky - v básních Pohřbím ji v neděli a A umřela: A umřela. Těch jejích dvacet let / odešlo někam práchnivět. / Pak bylo třeba na ni vzpomínat, / trochu žízeň mít a trochu hlad. / A žízeň třeba bylo utišit, / v pekelné žízni hodně lihu pít. / A v prázdnou tlamu hladu zasypat, / v psích budkách blasfemických se psy žrát. / A bylo třeba říkat přátel holotě: / To byla jedna žena v celém životě..../ ....A ta umřela...//
Namísto citově založené lásky romantického ražení nacházíme jen vztah okázale smyslový a tělesný. Není to vztah v pravém slova smyslu, často jde jen o pouhou epizodu, která plně neuspokojí „hlad srdce“.
Znechucení v osobním a milostném životě se promítá i do sociálního projevu - tlak okolí je nejlépe znázorněn a symbolizován vojskem. Vojenská mašinérie pohlcuje člověka a dusí lyrického hrdinu. To vidíme např. v básních Vojáci, Curriculum vitae nebo Raport.
Báseň Raport má podobu vojenského hlášení. Ukazuje zrůdnost války, se kterou se člověk snad dokáže smířit a přijímat její krutost, neboť zná pozadí konfliktu a tuší, zač a proč bojuje. Ovšem němé tváře trpí. Umírající kůň symbolizuje nesmyslnou oběť, za kterou je vinen člověk.
(...) / Hlásím, pane hejtmane, / že se mi zdál sen, / vojna byla a já ležel / v poli zastřelen; / a zrovna u mne váš kůň taky pad, / nám přáno bylo spolu umírat, / to z boží vůle jen. // To k ránu bylo as, neb měsíc zrud / a váš kůň hlavu zdvih, / a zvláštní věc, měl jako já / prostřelený břich, / a v jeho očích takový styd žal, / kdos divil se v nich, kdos se ptal / a ruce lomil v nich. // Že louky voní kol a jetely / a kvete řeřicha - / a on... kůň ... což byl vinen čím? / má díru do břicha, / že na něm seděl kdos, už nesedí, / a oči vědět chtí, však nevědí, / a v hrdle vysychá...// (...)
Lyrický hrdina ve své pozici anarchisty hledá souznění s jinými vyvrženými - často s prostitutkami, tuláky... Např. v básni Ada, Minka, Marta - (...) // Z minula vrací se sen jeden rudý, / chraptivým hlasem lze ještě zpívat. / Ty, hochu opilý, zahřej mi údy, / sakra, tož smáčkni mne, rozkoši, vivat! / Vy, pane strážníku, vy aspoň vězte: / Daly vše. Padly. Bývaly hezké / Ada a Minka a Marta.// (...)
Všechny básně mají poměrně pravidelnou kompozici, téměř písňovou formu, navazující na lidové tradice."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ