"Paličova dcera
Tyl Josef Kajetán
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) po sobě zanechal dílo, které působilo i po jeho smrti a ještě dnes je důležitou součástí našeho kulturního dědictví. Premiéra Paličovy dcery, tohoto dramatického obrazu ze života, proběhla 2. února 1847. V mnoha rysech se hra podobá dramatu předchozímu - Pražskému flamendrovi.
Vystupující postavy: Rozárka - dcera zadluženého Valenty, paliče, který je bratrem staré Šestákové, Antonín - je zamilován do Rozárky, Bětuška - měla si brát Antonína, Podleský - Valenta mu dluží, on chce Rozárku, Pavel Kolinský - osadník z Ameriky, bývalý milenec Šestákové, Prokop - mladý indián, vdova Jedličková - Antonínova matka.
Tyl v této hře zachycuje jednu z forem soudobého protikladu mezi bohatstvím a chudobou, vysoko vyzdvihuje morální vlastnosti svých lidových hrdinů, jejichž prostřednictvím chce ukázat cestu k překonání některých nezdravých tendencí v českém prostředí. Základní konflikt probíhá mezi chudobnou a ušlechtilou "paličovou dcerou" na jedné straně a maloměšťáky, odsuzujícími dceru za provinění otce.
Jednotlivé postavy hry představují charaktery skutečně české, národní, a to nejen v důsledku svého jazykového projevu, ale přímo svými činy a myšlením. Jazykový projev všech postav se odvíjí z jedné společné základny, která je dána především hovorovými prvky. Zobrazené postavy vyrůstají z maloměstského života a nesou buď kladné rysy prostých obyvatel městečka ( služka Rozárka ) nebo záporné rysy zámožnějších maloměšťáků, které Tyl zaostřením obrazu a soustředěním na jejich nectnosti kritizuje (Podleský, vdova Jedličková) nebo zesměšňuje ( Martin, Bětka). Tyl se však neomezuje jen na černobílou kresbu postav. Naopak: v samém centru děje stojí charaktery, v jejichž nitru probíhá zápas mezi zmíněným kladem a záporem. Je to především rozporná postava paliče Valenty, člověka sice špatného a zkaženého, avšak chovajícího v sobě stále ještě některé dobré povahové rysy. Podobně je tomu u Valentovy setry plátenice Šestákové. Tyl pak v duchu svého optimistického životního postoje nechá vítězit jejich lepší povahovou stránku. Příznačnou je i postava Antonína Jedličky. Tento v jádru dobrý člověk stojí uprostřed boje kladných sil (reprezentovaných jeho milou Rozárkou) s maloměšťáckým prostředím (reprezentovaným jeho matkou). Antonín v průběhu tohoto konfliktu vyzrává a nachází ve své poctivosti a ve své lásce sílu k tomu, aby se s matkou rozešel. Podobným rozchodem vrcholí i celá hra: Rozárka, ač očistěna, cítí, že pro ni není cesty zpátky a že by nemohla dále žít v tomto městečku, ovládaném předsudky. Spolu s ní pak dané prostředí opouštějí i ostatní kladné postavy hry: Antonín, Šestáková, Kolinský a Prokop.
Vyzrálou sílu Tylova dramatického umění poznáváme v Paličově dceři i tam, kde hra obsahuje prvky romantismu (jinak je zde již ideová stránka díla spjata s realistickým zobrazením skutečnosti). Vidíme je například v ušlechtilé postavě Rozárky.
Tato dívka je ve hře romanticky vykreslena jako vzor své doby. Představuje typ aktivní, činorodé ženy, která je spjata s realitou, nevznáší se někde v mlhavých oparech ideálů. Ještě výraznější romantické rysy nalezneme v postavě Indiána Prokopa, představujícího ideál nového člověka, svobody.
Ostří Paličovy dcery je namířeno proti rozkladným silám a jevům soudobého národního života, o jehož očistu jde Tylovi především."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ