"Strakonický dudák
Tyl Josef Kajetán
Strakonický dudák, dramatická báchorka se zpěvy, sestávající ze tří jednání, vyšla poprvé v roce 1847 s podtitulem „Hody divých žen“.
Hlavní postavou hry je bodrý český muzikant - dudák Švanda. Právě jeho dudy symbolizují „poctivou staročeskou muziku“, hrdý národní symbol. Švanda se rozhodne odejít do světa, aby si hraním vydělal nějaké peníze. Potřebuje je k tomu, aby si konečně mohl vzít svou vyvolenou Dorotku, dceru hajného Trnky. Otec dceru vychovává drsným způsobem („Hubu drž a táhni“) a sňatku s chudým Švandou, který navíc vyrůstal bez rodičů, nepřeje.
Hned první noc na cestě Švanda usíná na pasece. Dochází k protnutí reálného lidského světa a světa pohádek - k Švandovi přistupuje jeho matka, lesní víla Rosava, a očaruje jeho dudy - „zazněte smutným pro úlevu, veselost chtějte světu dát!“. Dozvídáme se také něco o osudu lesních víl. Když se lesní panna zamiluje do člověka, královna vil ji vyžene; z vyhnané víly se stane polednice a později divá žena.
Určitým protipólem Švandy, který zatím stále touží po cizině, je patriotický Kalafuna - poctivý český člověk, který netouží po dálkách. Také býval chudý, ale na nevěstu si počkal a trpělivě vydělával. Kalafuna marně přemlouvá proto Švandu, aby nikam neodcházel.
Ve městě se Švanda setkává s nejzápornější postavou celé hry - vychytralým podvodníkem Pantaleonem Vocilkou. Je to zběhlý student, bezcharakterní člověk, který se neštítí žádné špatnosti. Nechá se od Švandy najmout jako jeho sekretář a domluví hraní před smutnou princeznou. Princezna Zulika spolu s králem Alenorosem představují pohádkový svět. Jsou ale rozmařilí, nelidští, bezohlední. Princezna se skutečně rozesměje a chce si vzít Švandu za muže. To vyvolá odpor jejího původního nápadníka, prince Alamíra, který Švandu zatkne a rozhodne se ho popravit.
Ve vězení navštíví Švandu jeho matka Rosava. Tím poruší zákon vil a po krátké chvíli prožitého mateřského štěstí je proměněna v polednici; zůstane jí, dokud některá dívka věrností nevysvobodí Švandu ze všech nebezpečenství. Královna vil Lesana se rozhodne, že Švanda musí zahrát při hodech divých žen. Rosava ale věří v Dorotčinu lásku a v šťastný konec.
Švanda se sice šťastně vrací domů, stal se ve světě proslaveným strakonickým dudákem, Dorotka mu ale neodpustí jeho zradu a odmítá ho. Vocilka Švandovi poradí, aby šel o svatojánské noci natrhat koření lásky - sám mu chce během této chvíle ukrást kouzelné dudy. Švandu čeká muzikantská povinnost - hrát lesním duchům a vílám k tanci. Pokud by podlehl jejich kouzlu, zabily by ho. Obětavá Dorotka ale vytrhne Švandu z kola ven a tím ho zachrání: kouzla pominou, Rosava je omilostněna. Podvodník Vocilkau pláchne i s dudami.
Hlavním tematem hry je vlastenectví a láska. Jednak láska mateřská (Rosavina k Švandovi), potom láska milenecká (Dorotčina k Švandovi) a konečně všudypřítomná láska k vlasti, reprezentovaná nejdříve Kalafunou, později i „zmoudřelým“ Švandou. Přítomna je také kritika příživnictví, honby za penězi a vychytralosti (Vocilka).
Hra je proloženy popěvky, z nichž mnohé zlidověly a přispěly k velké oblibě a rozšíření dramatu."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ