"Mladá parka
Valéry Paul
Nechtějme po básni, aby se nám hned nabídla k pochopení, abychom hned věděli, kam ji zařadit, a abychom na počkání referovali, o čem báseň je, co jí chtěl básník říci. Hned na počátku je třeba říci, že obtížnost této básně nespočívá v nějakém tvarovém a formálním experimentu, jak se v této době, době kubizmu a začínající abstrakce (báseň byla vydána roku 1917), začínalo dít.
Tato báseň je vysoce klasická. Je psána v tzv. heroickém alexandrínu; v heroickém proto, že jím psali autoři klasické francouzské tragédie, tj. především Pierre Corneille a Jean Racine, jejichž dramata jsou vskutku hérojská. Alexandrín je dvanácti až třináctislabičný verš s dierezí v půli verše a s jambickým spádem. Český překlad Josefa Palivce je natolik kvalitní, že dodržuje téměř s úplnou přesností tento rytmus, tak složitý pro češtinu.
Výchozí situace básně je noční doba, pobřeží moře a mladá dívka – Parka. Jméno je vzato s antické – římské – mytologie. Parky byly jakési sudičky, poselkyně osudu, věštkyně.
Situaci, kterou tu snad poměrně jasně popisujeme, však jen velmi komplikovaně vyčteme z básně, protože v ní se o konkrétních jevech dočteme pouze přeneseně, skrze synekdochy: že se nacházíme u moře, poznáme podle častých odkazů na vlny; že je noc, poznáme podle vzývání „stálic“ apod.; báseň je plná smyslnosti, i když se to na první pohled nebude zdát. Dívčí ňadra, oblé boky a podobné záležitosti jsou tu však skloňovány poměrně často.
Hlavním prvkem, který posouvá lyrický „děj“ básně k dalším a dalším apostrofám sebe sama, „Nebezpečenství“ a jiných věcí, je had. Ten je uveden již v citátu celé básni předsazeném, citátu z Pierra Corneille:
„Což Bůh stvořil hromadu divů
za obydlí hadu?“
„Hromada divů“? – snad člověk. Had? – přeci biblický svůdce. Z absolutní dokonalosti dospěl člověk k pochybné, věčně nezajištěné a nejisté svobodě jednání, rozhodování, k rozumu. Stal se sám sebou. Skrze hřích a hada – svůdce. Odcizil se Bohu. Oddělil se od něj.
„/…/, já z lože vstala jsem
a trnouc sama jsem tu s vámi; nad mysem
kde divem uštknuto mé úskalí se zvedá,
duše se vyptávám, jaký bol spát jí nedá
či na mně spáchaná (a mnou snad) prorada?“
Zde čteme všechny výše zmíněné motivy. Jsme stále u prvého zpěvu, dají-li se tak nazvat jen velkými písmeny oddělené strofy básně. Zpěv druhý apostrofuje hada. Parka je totiž sama a sama sebe „zře“, sama sebou je omámena a sama pozoruje: „Zřela jsem za hadem, jenž uštknul mne v tu chvíli!“
Neustále je tu přítomen kontrast: světlo – tma; děj se odehrává za noci, ale ta noc je tu jen proto, aby dala jasněji zazářit hvězdám, dni, třpytu:
„Snad že, ó záře, stín, můj stín, jenž nepřeje mně,
ta mrštná mumie se dotýká tu země
mou nepřítomností, jež nalíčena jest,
té země, lehkou smrt kde zmásti chce má lest!“
Smrt se skrývá „mezi mnou a růží“. Co je pro tuto scénu nejdůležitější? Nemusíme nějak hluboce spekulovat, co asi básník myslel jednotlivými slovy; jaké dalekosáhlé závěry měl na mysli. Představme si prostě růži a na ní, nebo kus od ní, sedí smrt. Parčin stín je zrádce, neboť má k této smrti blíž. Je to „mrštná mumie“, vyprázdněná karikatura mě samé – Parky, chybím v něm já - Parka. A smrt tančí svůj smrtí tanec, ani lístkem růže nezachvěje, ale neochvějně spoléhá na zaprodanost mého vlastního stínu, který mě vydá smrti; nebýt té prokleté „záře“…
Parka byla uštknuta hadem a protnuta světlem; je vzrušená a vykolejená, je zavěšena sama v sobě, ve svém těle, ve své duši; je sama sebou vzrušena. Bylo napsáno, že je svého druhu „Narcisa“, tj. Narcis v ženském těle, podle antického mýtu o chlapci, který se zamiloval do svého vlastního odrazu na vodní hladině. Je zamilována a exaltována sama sebou, na její smysly doléhá řada počitků, a vskutku, všimněme si přírodních motivů, které jsou tu četné, jen se neustále michají s pojmy abstraktními; potom je těžké se v tom vyznat.
Jde o monolog Parky samy se sebou, ač oslovuje jakousi svoji sestru, víme, že má na mysli svoji duši.
Uvědomuje si sebe samu a svoji smrtelnost, lítost nad sebou, a nezná jediné východisko než krásu. Krásu vznikající právě teď jejím monologem.
Významná je u této básně její zvuková složka. Přinejmenším stejně významná jako složka skladebná, o níž jsme mluvili na začátku. Není to náhoda, Valéry je pokračovatelem a dovršitelem symbolistické linie francouzské poezie, je přímým a po celý život věrným žákem Mallarméa.
Hlásková instrumentace, rýmy a asonance, to jsou jen ty základní prostředky, kterých Valéry při svém kouzlení se slovy používá."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ