"Eklogy a písně
Vrchlický Jaroslav
Motto: Bože můj, kam jen mne obraznost nesla,
teď se mi ztratila! – Co bez ní jsem?
Vtom ona se smíchem v srdce mi klesla
a s novou písní se ukryla v něm.
Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) byl jednou z nejvýraznějších osobností 70. a 80. let 19. století. Jeho tvorba snad zahrnuje všechny literární druhy a je monumentální rozsahem i záměry. V epických a lyrických básních pomocí látek čerpaných ze všech kultur a ze všech dob chtěl vyjadřovat, jak lidský duch v zápase se světem a s hmotou stoupá vzhůru a jak básník – nejcitlivější subjekt – hledá lásku, štěstí, krásu a lásku, které by ho povznesly nad všední každodennost. Jinak tomu není ani ve sbírce z roku 1880 Eklogy a písně.
Právě v osmdesátých letech postupují u Vrchlického intimní zpovědi. Ve svých milostných verších pak často navazuje na Vítězslava Hálka. V Eklozích a písních převládá touha po citové odezvě, zbožňování ženy a motivy manželského štěstí:
…
Šli – ona cudně zrak skláněla k zemi,
Přes ramena jí vlasy splývaly
a staré stromy svými haluzemi
jim žehnaly a v souhlas kývaly.
Šli ruku v ruce, tiše on jen časem
se vlasů jejích dotknul potají,
jak zticha vánek postříbřeným klasem
neb motýli jak s květy zahrají.
…
Citově a smyslově plný prožitek se slévá s ideálem lásky a láska je pak povýšena na rozhodující princip národních a lidských vztahů vůbec. Láska rovněž poskytuje Vrchlickému, aby uplatnil vytříbenou kultivovanost formální v rozmanitých strofických útvarech. Tento básník totiž ovládl nejen sonet a gazel, ale i ritornel či rondó: Já v jihu slyšel zpívat ritornely, / však div! – teď teprv z upomínky úlu / se řítí na mne jako zlaté včely./
Vrchlického poezie, to byl především také nový básnický jazyk a styl, ohebný a bohatý novými představami, metaforami a jinými poetickými „ozdobami“. Jeho velkou předností zde byl malebný a plastický popis, vyplývající z mnohotvárnosti zrakových dojmů, z jejich kupení, rozvíjení a obměňování v nesčetných přirovnáních. S Vrchlickým vtrhlo do české poezie spontánní a nenasytné opojení životem. Jeho obrovská tvořivost patrná i v této sbírce čerpala zejména z citlivosti smyslů a z vnitřních prožitků štěstí i zklamání, samoty a potřeby důvěrnosti, z radosti i z jistých náznaků bolesti. U Vrchlického hlavním a nejdůležitějším bylo vyslovit krásu, umění pro něj představuje nejvyšší cíl a samotný smysl života.
I v této sbírce však zaznívá jistá melancholie jako výraz nejistoty právě nad smyslem života a zároveň je přítomna silná touha najít to, co lidský úděl povznáší, jakýsi vševládný princip lásky. Přesto – ať cokoli otřásá jeho city nebo myšlenkami, tíhne ke dvěma jistotám. První je umění a krása, druhá je láska jako ústřední princip životní."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ