"Zlomky epopeje
Vrchlický Jaroslav
Jedná se o úvodní sbírku stejnojmenného cyklu. Motto: básník-vykladač sbírá střípky z "epopeje žalu, krve, bídy" pro "záblesk lepší doby příští". V Prologu je vyslovena touha zachytit rozbřesk dějin, antiku, ale i podněty bible, koránu i talmudu v širších spojitostech.
"Symfonie živlů" vyjadřuje znepokojení: Země, oheň, voda i vzduch stejně jako lidé "povstaly z temna". Jen člověka však v nitru mučí pocit: "Nic z ničeho jdu v nic!" Převládají básně epickoreflexivní, historické jádro provází zamyšlení z pohledu člověka konce XIX. století.
Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník novorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Čteme ódu ke cti boha slunce Hélia nebo božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru. Jeho dokonalé "alkajské strofy" zase pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i triadická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník zatančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. Ale Řecko není jen radost a krása. Je i ponížením otroků, tyranstvím: "... jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu" (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy (Co zbylo z antické fresky).
Jas řecké vzdělanosti pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky: Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla: "Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí!"
Středověk je básníkovi dobou moci církve - tu vidí v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví, blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý asketismus je mu cizí (Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a Heloisa aj.). Z nové doby chová Vrchlický obdiv k boji Vlámů za svobodu, odporná je mu praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi). Zpěv naděje a lásky představují závěrečné hymnické zpěvy věnované Čechám. Ozývá se zde tradice svatováclavská, husitská, blanická víra, že nezvítězíme "vytaseným mečem", ale "až silou ducha budoucna val ztečem" ( Socha Bruncvíkova )."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ