"Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade
Weiss Peter
Dílo německého dramatika, výtvarníka a prozaika Petera Weisse bylo poprvé uvedeno v roce 1964 K. Swingarským v Schillerově divadle v Berlíně (tato inscenace upevnila definitivní podobu textu) a svému autorovi přineslo světový úspěch, hra byla inscenována na mnoha světových jevištích a dočkala se také filmového zpracování (v roce 1967 pod vedením P. Brooka).
Peter Weiss se touto hrou pokouší navázat na tradici epického dramatu Bertolda Brechta, a to převážně z hlediska jeho politického podtextu. Danou tendenci uplatňoval Weiss i v dalších svých dílech, kde opět ukazuje obrazy z dějin, na místě hlavních hrdinů stojí historický konflikt sám, stává se ústřední postavou dramatu. Mezi takové hry patří i pozdější Vyšetřování a Rozprava o předhistorii a průběhu osvobozovací války ve Vietnamu.
Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade je veršované epické drama, sestávající ze dvou částí a 33 obrazů. Jednotlivé obrazy nesou svá jména - např. Marate, tam v té vaně; Hold Maratovi; Sade kašle na všechny národy aj.
Hra je pečlivě vystavěna na principu divadla na divadle. Jedná se totiž o fiktivní představení, které je pečlivě nastudováno a secvičeno chovanci ústavu pro choromyslné v čele s markýzem de Sade, který zde, v Charentonu, také pobýval.
Fiktivní představení je předváděno roku 1808, diváky jsou hosté ředitele ústavu pana Coulmiera.
Hlavní příběh a zápletka hry vychází ze skutečných historických událostí, totiž známého zavraždění Marata. 13. července 1793 byl Marat zavražděn ve vaně girondistkou Cordayovou. Cordayová se třikrát pokoušela za Maratem dostat, dvakrát se jí to nepodařilo, jelikož Maratova družka Simona Evrardová ji odmítla vpustit dovnitř. Až napotřetí do Maratova bytu pronikla a krvavě svou oběť zavraždila.
Peter Weiss se při psaní této hry projevil jako znalec psychologické a psychiatrické problematiky - všichni herci jsou totiž určitým způsobem pomatení. Autor přesně definuje jejich psychickou nemoc - např. Cordayová trpí somnambulismem. Chovanci psychiatrické léčebny tak předem dané charaktery postav přetvářejí podle svého psychického stavu či nemoci.
Neustále jsme nuceni sledovat „divadelní“ stránku hry. Najdeme zde klasické tvůrčí postupy, známé z vývoje divadla - jarmareční styl s popěvky, návraty ke komedii de llarte, jejich jeviště má představovat fantaskní a barvitý svět kolem nás.
Drama je psáno ve verších. Promluvy jednotlivých postav lze rozpoznat podle různých druhů veršů. Např. proslovy Marata jsou napsány volným veršem, Vyvolávač mluví zpěvním veršem s parodickou funkcí.
Stížené vnímání díla je způsobeno prolínáním tří časových rovin: sledujeme rok 1793 (zavraždění Marata), dále rok 1808 (předvádění inscenace) a zároveň druhou polovinu dvacátého století, šedesátá léta, kdy hra vznikla, vidíme z perspektivy diváků této doby. Takto vznikají tři odlišné pohledy na nejvýznamnější téma - revoluci.
Zdání divadelnosti díla je úmyslně narušováno vstupy ředitele ústavu pana Coulmiera. Ten někdy působí jako divák, jindy sám vstupuje do hry jako napoleonský cenzor. Tento prostředek patří mimo jiného k základním rysům tzv. epického divadla, tyto „Verfremdungseffekte“ měly odcizit divákovi realitu hry, měly zabránit tomu, aby byl příliš vtažen do díla.
Ve hře také de Sade svede s Maratem velkolepou polemiku na téma revoluce. Záminkou pro rozvinutí tohoto sporu je právě příběh Cordayové. Markýz de Sade zde vystupuje jako člověk, který zná vyústění francouzské revoluce, jež se pozvolna přemění v napoleonskou diktaturu ve Francii. Jasně se proto přiklání na stranu, která vystupuje proti revoluci. Tvrdí dokonce, že revoluce nikdy nevede k ničemu novému.
„Sade: Co děláme je pouze snový obraz / toho co chceme dělat / a nikdy nikdo neobjeví jiné pravdy / nežli vrtkavé pravdy vlastních zkušeností.“
Marat naproti tomu ztělesňuje revoluci samotnou, ospravedlňuje oběti násilí. Násilí revoluce je jen prostředek, kterak dosáhnout světa bez násilí.
„Marat: Jsme vynálezci revoluce / ale neumíme s ní dosud zacházet.“
Hlavním cílem díla je ukázat filosoficko-politickou diskusi na pozadí principů Brechtova epického divadla."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ