"Všechno ve městě bylo tiché. Tedy skoro. Ze starého skladu vyřazeného zboží se ozývalo občasné zapištění a prořezávalo noční vzduch. Znělo trochu jako siréna, až na to, že nebylo vydáváno strojem, ale živou bytostí. Skoro živou.
Malý velikonoční zajíček se držel dobře. Střela jím proletěla dost rychle, aby jen rozpustila čokoládu a čistým průstřelem proletěla ven. Teď vězela zaseknutá v jednom z podpěrných trámu střechy.
Kolem zajíce postával hlouček plyšových zvířátek od krysy na klíče až po metrového lva s rozcuchanou hřívou. Z několika krabic podél stěny skladu vykukovaly propisky, tužky, kolíčky na prádlo a spousty dalších malých věcí. Ale nejvíc pozornosti si zasloužil Roman, vyřazený model na oblečení s utrženou rukou.
Stál právě nejblíže zajíci a snažil se zjistit rozsah škody na jeho čokoládovém těle.
„Sundejte z něho někdo ten alobal!“ přikázal a s uspokojením sledoval, jak se malé nůžky, jehla a pinzeta činí. Za pár vteřin už ležel všechen alobal na zemi na hromádce.
„Nějakou čokoládu přineste. Někdo se určitě kousku zbaví. A sežeňte nějakou svíčku a zapalovač. Ať jsou hned tady.“
Do minuty byli dva hledaní spolubydlící ze skladu na místě a začali pracovat. Zapalovač zapálil svíčku a Roman sebral kousek přinesené čokolády a začal ho nahřívat. Další kousek už plyšový krteček nastavil na ránu jako záplatu. Roman pečlivě kapal každou kapku rozehřáté čokolády na její okraje, dokud nedržela pevně. Jakmile byla jedna zajícova strana hotová, obrátili ho a spravili i tu druhou.
Zajíc měl teď sice o pár gramů navíc a vypadal, jako by měl dva nádory na těle, ale jinak byl spokojený. Žádná čokoládová figurka dlouho nepřežije s dírou v sobě.
„Děkuji vám, přátelé,“ uklonil se nemotorně, tak, jak mu to jen jeho nepohyblivé tělíčko dovolilo.
„Možná bysme měli najít toho, kdo vystřelil,“ ozvalo se z davu plyšáků. Roman se otočil a zahleděl se na skupinku.
„Dobrá. Krteček, Mickey Mouse a dinosauři půjdou ven na průzkum. Myši, vyberte z vás deset černých, které prošmejdí celou plochu parkoviště. Střela vletěla...ehm...“ zarazil se, jak se snažil vysledovat úhel kulky.
„Střela musela přijít odněkud ze spojnice popelnice na plasty a tohohle prvního okna,“ ukázal na jediné čtvercové okno ve skladu. Už normálně se celý plech kolem něj kroutil a snažil se jeho dřevěný rám vytlačit. Teď, když v něm byla centimetrová díra, kroutil se snad ještě víc."

Psané s využitím internetového pomocníka zvaného Povídkář (k využití na www.renenekuda.cz/povidkar).

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ