"Po čase Olga přestane truchlit nad mrtvým snoubencem a vdává se. Ale starší Táňa stále zůstává sama. Za podpory rodiny musí odjet do Moskvy, kde jí shánějí vhodného manžela. (To nic matičko, Moskvu na ni! Tam na odbyt jdou nevěsty. Mezitím Oněgin cestuje po celém Rusku, snaží se najít smysl života. A pak se vrací zpátky do Moskvy, potkává tam Táňu jako manželku knížete. („Slyš kníže, znáš se s dámou tou, v baretu rudém, s níž se baví španělský vyslanec?“ – Ach tak! – A kníže upřel naň svůj zrak. – Ovšem vždyť cizinec
jsi pravý. – „Kdo je to? Víš?“ – Jistě, že vím. Má žena. Hned vás představím.) A představí mu Taťánu. Pochopí, co ztratil, když ji tenkrát odmítnul a zamiluje se do ní. Snaží se ji získat zpět, tentokrát zase píše vyznání citů jí, snaží se jí přiblížit a získat odpověď. (Jeť láska pánem svého vězně a neutají srdce žal)Když se mu to podaří, zjišťuje, že Táňa ho stále miluje, ale nemůže opustit svého manžela a ztratit tak vlastní hrdost. (Byla jsem mladší, Oněgine, tenkrát – a lepší snad než teď. Měla vás ráda. Jak vše plyne … A jakou dalo odpověď vaše srdce? Příkrá slova. Bylo to tak? Vám nijak nová nebyla dívčí láska přec? A teď – můj Bože – hrozná věc, vzpomenout vaší upjatosti a vašich slov … Já vůbec vás neviním: v onen strašný čas jste ke mně byl pln šlechetnosti a vůči mně měl pravdu sám. Jsem zcela duše vděčna vám …)
(Já vím: ve vašem srdci jest složena hrdost, přímá čest. Já miluji vás (k čemu lháti?), však jiný je už mužem mým a já ho nikdy nezradím.) Tím, že ztratí naději na Táninu lásku, ztratí Oněgin i smysl života."

Práce je doplněna o úryvky z knihy.