"Musel jsem také vymyslet, jak jim alespoň jednoduše vysvětlit pravidla. Přece jenom jsem nechtěl, aby se při prvním sportovním výkonu navzájem zmrzačili a už nikdy nechtěli nic dělat.
„Takže,“ začal jsem nesměle a hledal správná slova. „Fotbal se hraje pouze nohama – to si zapamatujte jako první. Ti, co chodí po čtyřech, budou používat pouze přední nohy. Míč se posunuje tím, že do něj budete kopat.“
Došlo mi, že by se jim nejvíce hodila praktická ukázka, ale sám jsem byl bohužel malé velikosti, která mi nedovolovala vzít roli aktéra na sebe. Pak jsem spatřil Hurvínka, kterého jediného jsem znal – samozřejmě z televize – a dostal jsem další ze svých skvělých nápadů.
„Hurvínku?“ oslovil jsem ho, abych si získal jeho pozornost. Otočil se na mě, zakoulel očima, zvedl ruku nad hlavu a viklajícím se zápěstím mi zamával.
„Mohl bys prosím zkusit kopnout do toho míče?“
A Hurvínek to udělal, kupodivu výborně. Došel před balón, skrčil nohu v koleni dozadu a nechal ji vahou dřevěné boty opsat oblouk přesně vedle míče. Otočil na mě hlavu, znova zakoulel očima a zkusil to znovu. Tentokrát už se trefil a všichni okamžitě začali tleskat.
„Ano, ano. Viděli jste to všichni? Přesně tohle jsem myslel, díky, Hurvínku.“ Nejspíš bych se i poklonil, jak jsem byl vděčný, že se mu to povedlo. Ale stejně by to nikdo neviděl.
Obrátily se na mě desítky a stovky usměvavých tváří nadšených výjevem před nimi. Spousta jich horlivě přikyvovala.
„Hurvínek vám tedy ukázal, jak se kope do míče. A to je vlastně to jediné, co potřebujete umět. Musíte ale do míče kopat tak, abyste se trefili do brány, toho obdélníku na stěně.“ Trochu jsem se zarazil u slova obdélník, protože se o geometrickém tvaru mluvit nedalo. Pak jsem si uvědomil, že oni stejně neví, co to je obdélník a vrátil jsem se k vysvětlování.
„Jedničky se budou snažit trefit do žluté brány a dvojky do zelené. Zároveň, co se budete snažit trefit se míčem do brány, musíte si dávat pozor, aby vám soupeři nekopli míč do té vaší. Jinak je zakázáno kopat do něčeho jiného než do míče, kousat, mlátit se, lechtat, škrábat a tak podobně. Jakmile pískne píšťalka, můžete začít.“
Pro píšťalku jsem poslal už před deseti minutami, ale objevila se až po mém proslovu, právě včas. Ostré zapísknutí, které nejen že rozechvělo všechny ušní bubínky ve skladu, ale taky odstartovalo nejzmatenější a nejzábavnější fotbalové utkání pod stropem.
Hned na začátku se dvě žirafy srazily hlavami a chvíli se obě musely snažit, aby si srovnaly zorničky zpátky do roviny. O pár vteřin později se k míči dostala panenka až hrozivě připomínající Chuckie z hororu, který jsem viděl v televizi naposledy. Kopla do něj tak silně, že se míč nejdřív odrazil od stěny do stropu a hned vzápětí narazil do další stěny a nakonec trefil Hurvínkovu hlavu pod takovým úhlem, že se mu na krku asi sedmkrát protočila.
První gól padl asi po dvaceti minutách. Míč se skrytou skulinkou vykutálel z klubka plyšových medvědů a lehce se dotknul žlutě ohraničeného místa na stěně. Místo, aby všichni skandovali ‚gól‘, rozeznělo se skladem nadšené tleskání, hulákání a občasné pískání.
„Jedničky vedou jedna nula!“ zakřičel jsem do hlásné trouby, ale nikdo mě nevnímal. Vypadali úplně jako fanoušci svého oblíbeného klubu před televizí, kteří nemohou jít ani na záchod, dokud nebude poločas. Všichni jako by byli hypnotizováni bílými a černými šestiúhelníky na míči.
Všichni vypadali šťastně. Jinak – byli šťastní. Hráli ještě asi další tři hodiny, než se všichni hráči vyčerpáním svalili na zem a usnuli."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ