"…Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré…[1]
Tak o vzniku prvotního světla rozpráví kniha knih. Po celá dlouhá staletí byla slova Bible pokládána za jedinou možnou pravdu a názory průkopníků vzdělanosti prorážely okolní bariéru tmy, hluché k vědeckým důkazům, jen velmi zdráhavě. Dnes už však víme, že skutečnost je přece jen trochu složitější. Díky výzkumům nejlepších astrofyziků se smíme domnívat, že první záblesk světla projasnil temnotu vesmíru již v desáté sekundě po Velkém třesku a od té doby ozařuje ono elektromagnetické vlnění veškeré jsoucno. Pozorujeme ho na noční obloze jako mihotavé brilianty hvězd, jenž však už v tuto chvíli mohou být proměněny v mrtvý kámen. Vnímáme jas v tančících spirálách ohnivých loučí, v romantickém plamínku svíčky i v obyčejné pouliční lampě osaměle osvětlující prázdný chodník.
„Ani veškerá temnota světa nedokáže uhasit světlo jediné svíčky.“ [2]
Většina života by ve své rozmanitosti bez světla nemohla existovat. Není proto divu, že i Matka příroda v čarodějném kotlíku namíchala způsob, jak si mohou některé organismy sami obstarat světelnou dekoraci. Než se podíváme na to, z jakých molekul si ji vybraní jedinci fauny a flóry dokáží připravit, věnujme pár slov světlu samotnému.
Víme, že se jedná o elektromagnetické vlnění o konstantní frekvenci, ale má též částicovou podstatu. Nositelem světelného kvanta (EM energie) je částice zvaná foton (označení γ). Ten může vznikat třeba anihilací částic ve hvězdách (např. pozitron e+ + elektron e- → 2γ), či v přírodě především přechodem elektronu mezi orbitálními hladinami (excitace).
Tímto druhým způsobem se vytváří světlo při určitých chemických reakcích. Energie jimi vzniklá převádí některé atomy nebo skupiny atomů v určitých molekulách do energeticky bohatějšího (excitovaného) stavu. Nově získanou energii pak uvolňují právě ve formě fotonů. Proces odborně nazýváme chemoluminiscence a vyprodukované světlo označujeme jako světlo chemické či studené. V živých systémech probíhá o něco složitější verze chemoluminiscence – bioluminiscence.
Tímto zázrakem disponují hlavně jedinci z říše hmyzu (nejznámější světluška, latinsky Lampyridae, řád brouci). Celá staletí považovali lidé létající lampičky za škodolibá stvoření magie, svádějící poutníky z bezpečí cest do lůna práchnivých blat a říkali jim bludičky. Dnes zbaveni pověr už víme, že za jejich světélkování jsou zodpovědné molekuly luciferinu – Název: (S)-2-(6-hydroxy – 1,3 – benzothiazol – 2 – yl) – 4,5 – dihydrothiazol-4-karboxylová kyselina, M = 280,326 g.mol-1 (u světlušek). V různých živých organismech se stavby luciferinu odlišují ve struktuře molekul.
Představme si, že temná noc bez hvězd, matné Luny a funkční baterky ve vlhkém žlebu v nás probouzí touhu rozdělat oheň. Potřebujeme palivo a zápalný mechanismus. Dřevo a zapalovač či sirky. Příroda zařídila, že ve světě chemických reakcí stačí místo zápalek okysličovadlo, nejlépe O2 sám. A palivo?
Světlušky (ale také i určité druhy kovaříků, medůz či bakterií atd., z nichž někteří mají vlastní světelný orgán nebo organelu - scintilon) používají látku, která by se dala považovat za palivo – zmiňovaný luciferin. K jejímu objevení došlo teprve koncem 19. st. – 1887 profesorem Duboisem, poprvé byla izolována a čištěna v roce 1949 (na Johns Hopkins University, Department of Chemistry). Název této látky pochází z lat. překladu slova Světlonoš, což v křesťanské kultuře označuje prvního padlého anděla, který se stal Satanem (dříve se jménem Lucifer pyšnila pro svou zářivost i planeta Venuše)."

Práce obsahuje obrázky o rozsahu cca 1 strany.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ