"Existuje. Vnímáme ho – je subjektivní. Měříme ho – je objektivní. Nemůžeme se ho dotknout – je abstraktní. Neovlivníme ho (možná, zatím) – je nezávislý. Obáváme se ho – je nekompromisní. Exaktně ho popisuje – přesto je naprosto nepochopitelný. Čas. Jen tři písmena, která však vytvářejí zářivé slovo zamlžené věčným tajemstvím podobným záhadám lidského bytí. Slovo, jež od úsvitu věků jitří fantazii v našich vzletných představách a rovněž nutí k vědeckým zamyšlením.
Výroky moudrých úst, pera uznávaných spisovatelů, štětce šikovných malířů či noty slavných skladatelů mnohdy s oblibou přirovnávají čas k plynoucí bystřině. Dokonale krásná podobnost. Vždyť stejně jako řeka pramení kdesi pod malebným kapradím ukrytým v lůně přírody a chvátá ke svému ústí, má i čas vlastní počátek probuzený v hlubinách nicoty (alespoň podle tvrzení renomovaných fyziků) a vesele zurčí tokem klidných příhod, nebo se naopak změní v děsivé peřeje bouřlivých dějů a zuřivě burácí ve vodopádu zvratů celého kosmu, což podtrhují i slova 16. římského císaře Marca Aurelia (26. dubna 121 – 17. března 180, význačný představitel pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu – proto nazýván filozof na trůně): „Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí, a už přináší něco jiného, co také odnese.“
Opravdová voda sice většinou pospíchá daným korytem tak, jak jí přírodní břehy nebo umělé hráze dovolí, jenže občas se při záplavách vyleje z řečiště a zatopí okolní kraj. V období horka bez vláhy dešťů může i vyschnout, jindy zanikne úplně a pouze zežloutlá tráva zavzpomíná mezi kamením na ztracený potok. Naproti tomu čas bez prostoru, ani prostor bez času nenajdeme. Raději než k řece bych si tedy dovolil přirovnat časoprostor ke stromu.
Představme si, že pečlivý zahradník zasadil před zhruba 14 miliardami let do naprosté prázdnoty droboučké semínko. Jedná se vlastně o zjednodušený výklad Velkého třesku (Big Bangu), poprvé světu předložený v roce 1927 pod názvem Teorie prvotního atomu belgickým knězem Georgem Lemaîtrem (17. července 1894 – 20. června 1966), která říká, že vesmír vznikl prudkým výbuchem nekonečně hustého a žhavého bodu – tzv. prvotní singularity. Většina radioastronomů, astrofyziků i ostatních vědců dnes plně souhlasí s touto domněnkou, jež odeslala téměř do zapomnění myšlenku Freda Hoyla (24. června 1915 – 20. srpna 2001) a jeho spolupracovníků o stacionárním (neměnném) vesmíru. Při oné explozi semínko nabobtnalo, prasklo, vyklíčilo a čtyřmi pevnými kořínky vložilo základy kvadrantům kosmu. Odolný kmen časoprostoru objímající hvězdokupy sílil, mohutněl, neustále se rozpínal všemi směry, až rašící silné větvoví dnešních galaxií, mlhovin, slunečních soustav vytvořilo spletitou košatou korunu všehomíra, která se pořád čím dál rychleji rozšiřuje o nové bujné větévky, haluzky, proutky a výhonky a budí tak dojem nekonečnosti. Jedna větev přisedlá ke spirálnímu rameni Mléčné dráhy patří planetě Zemi a jejím obyvatelům. Každý jedinec na ní zanechává svůj odkaz. Většina v podobě listů, jež po svěžesti mládí zmatní dospělostí, zhnědnou stářím a opadají, když majitelé přejdou do ticha. Někteří obdaří svět krásou poupat, či omamnou vůní rozvitých květů. Jen hrstka dozraje v plody, buď sladce šťavnaté počiny hodnými úcty, obdivu a chvály, nebo hořce prohnilé chybami spáchaných hříchů. Vzpomeňme i zlomené odnože Atlantidy, Thulle, Agharty, Eldoráda, … pohřbené v mystice. Časovou dřevinu nazvěme Yggdrasil, podle stromu života severské mytologie, která se v závěrech o konci kosmu zamrznutím v mnohém shoduje s vědeckou komunitou. Nepřestávajícím zvětšováním jeho rozměrů se všechna nebeská tělesa od sebe jednou vzdálí tak, že zaniknou přírodní síly a zákony včetně gravitace a prostoročas zetlí jako starý odumřelý práchnivý strom."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ