"Odnepaměti má člověk hlavu opatřenou důležitým orgánem – mozkem, který ve svých hlubinách ukrývá rozum – dar od bohyně moudrosti Athény. O tom byli v dávných dobách přesvědčeni staří Řekové a Římané. A dnes? Celá psychika osoby je doslova jeden velký software, schovaný za lebečním ostěním. Záleží však skutečně jen na nás, k jakým účelům je lidský computer využíván? Dokážeme vždy sami bezpečně ovládat složitý procesor naší inteligence? Položme si další otázky. Proč nás mohou zradit tajné programy nervových spojů a vymazat z pamětí důležitá data, zablokovat přístup ke vzpomínkám, nebo přeprogramovat naši povahu a zvyky? Smíme tvrdit, že jsme pány tvorstva? Či zůstáváme figurkami a za nás i o nás rozhodují mikroskopické nervové buňky? Neuron. Jedno slovo. Pouhých šest písmen. Kolik v sobě však ukrývá neprobádaného? Neurony – základní stavební kameny chrámu naší podstaty a nekonečné říše lidského vědomí, s tajnými chodbami podvědomí, zrádnými propadlišti bezvědomí a nevědomí i vysokými věžemi nadvědomí. Dvojitá šroubovice DNA v nich obsažená připomíná muzeum, kde spí budoucnost, neboť genetická výbava z minulosti určuje i další směr následujících generací.
Mozek je aparát, s jehož pomocí si myslíme, že myslíme. Myšlení však není nic jiného, nežli sled elektrochemických dějů. Stejně jako počítačové programy i mysl tvoří přenášené informace v podobě elektrických impulzů a chemických stimulantů. Základem nám všem známých personal computers je binární (dvojková) soustava, tedy nekonečné kvantum kombinací pouze dvou číslic: 0 a 1. Stejné je to s myšlením; zde se rozhoduje, zda elektrický impuls projde nebo ne. Spojeno – nespojeno: to je oč tu běží. Cože má být spojeno? V zásadě je veškerá lidská činnost reakcí vnitřního prostředí na vnější podmínky. Informace putují po dráze: receptor (zachycuje stimul) → centrum (mozek, mícha – zpracování vzruchu) → efektor (výkonný orgán). Předávání zajišťují vysoce specializované buňky – neurony.
„Mé malé šedé mozkové už tuší, kdo spáchal tento nanejvýš ohavný čin,“ říká s oblibou belgický detektiv Hercule Pierot. Míní tím šedou hmotu, která spolu s bílou tvoří nervovou tkáň, složenou právě z těl nervových buněk. Pokud neuron přirovnáme ke stromu, připomínají přenášené informace zachycené živiny. Ze stromu vyrůstají větve dendridů, první ze dvou druhů neuronálních výběžků, většinou krátkých, četně rozvětvených, na jejichž povrchu bývají přítomné dendritické trny. Tyto výběžky jsou dostředivé, informace jimi do buňky vstupují. Poté následuje tělo neuronu s uloženým jádrem a ostatními běžnými organelami. Kmenem neuronu je jediný neurit čili axon, druhý typ neuronálních výběžků. Axony obratlovců obvykle obalují dvě ochranné pochvy: vnitřní myelinová a vnější Schwannova a obě jsou přerušovány tzv. Ranvierovými zářezy. Vyjímku tvoří neurony CNS, kde se cca 40% axonů vyskytuje jako holá vlákna bez obalů, připomínající kmeny stromů nekryté kůrou. Axony se může větvit a vytvářet kolaterály. Konečné rozdělení neuritu se nazývá telodendron, tedy jakýsy kořen našeho pomyslného stromu."

Práce obsahuje fotografie a obrázky o rozsahu cca 2 stran.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ