"Zavírám vchodové dveře a všechny své starosti nechávám za nimi. Vydávám se prašnou cestou co nejdál od věškeré moderní civilizace. Už z dáli ho vidím. Stoletý dub mocně rozprostírá své mohutné pařáty do širokého okolí. Čím více se přibližuji, tím více cítím jeho nepřekonatelnou sílu a stařeckou moudrost, které se za ta dlouhá léta naučil.
Vysedává tam jako král, na konci té dlouhé cesty, která právě u něj splývá s nekonečně rozlehlými porosty luk naší krásné Vysočiny. Každého přicházejícího poddaného laskavě vítá šeptavým šustěním svého listnatého hávu a pokaždé poskytne příjemné útočiště. Tolika dětským hrám dělal rozhodčího, generacím mileneckých párů tajného spinklence a zpovědnice v jeho kořenech již desítky proseb o radu vyslyšela.
Po ulehnutí do jeho náruče, kde mechový porost poskytuje měkký polštář, na člověka zapůsobí jeho neskutečná energie. Při pohledu nahoru se desítky jeho kůrovitých rukou proplétají mezi sebou a předhání se, která se dostane nejvýše. Listy, které obsypávají každičkou z nich, se pravidelně drží módních trendů a několikrát ročně mění svůj vzhled.
Příchod jara stromu vykouzlí mladičký vzhled a už z dáli je slyšet čilé šviroření sytě zelených lístků. Po parných letních dnech se na jejich tváři začnou vytvářet drobné vrásky připomínající ty dědečkovy. Tak jako jelen shazuje své parohy, tak i král této krajiny se v podzimních sychravých dnech zbavuje svého kožichu. Udělá tak předtím, než ho od hlavy až k patě přikryjí bílé sněhové vločky. Pak odpočívá do té doby, než ho slunce opět silně pohladí po tváři.
V teplých letních dnech není západ slunce důvodem odchodu domů. Skrze husté listí problikávají jasné hvězdy houpající se po černočerné obloze. Není krásnější pocit, než se po tiché noci, doprovázené občasným houkání sovy, probudit do slunečného dne. Všechno může začít znovu. Pak člověk může opravdu spokojeně odejít a při pohledu zpátky si pomyslet, že opravdu ještě existují krásné věci."