"Janě je dnes 54 let. Je ve věku zralosti, kdy už člověk ví něco o životě a dokáže hodnotit pozitiva a negativa. Je pracující žena, má dospělou dceru, která je už také matkou a vychovává své dvě malé děti. Dokázala se v životě postavit k problému čelem, zvládat stres a nástrahy smrti. Uvědomuje si vlastně, jaké měla hrozné štěstí.
Jako každá žena si Jana přála mít kupu dětí a velkou rodinu. Být prostě jenom tak obyčejně šťastná. Potkala svou životní lásku, Petra. Po delším vztahu začali plánovat společný život. Jakmile oba dva dostudovali, přemýšleli o svatbě. Krátce po svatbě se jim narodila dcera Anička.
Začínalo léto roku 1982, Jana si užívala mateřské dovolené a vysněného miminka. Prázdniny se blížily ke sklonku a Jana šla s dcerkou do poradny k dětskému lékaři. Po otázce, co to má na tom krku, se na doktorku podívala jako na naprostého blázna. Co asi myslí, položila si otázku. Ovšem za to, že tam nahmatala nádor. Byl usazený a krásně si tam vegetil. Jana jí vlastně ještě dodnes dostatečně nepoděkovala.
Tím vším to pro Janu začalo. Neuvědomovala si (nebo spíše ani uvědomovat nechtěla) vážnost situace. Ovšem po strašně moc vyšetřeních – od odebrání krve, přes různé CT až po biopsii – si pomalu začala uvědomovat, že její situace asi bude zlá a co si tedy počne. Nepočala si vůbec nic.
O Vánocích, ať už chtěla nebo nechtěla, musela Jana podstoupit chirurgický zákrok pro odstranění nádoru. Psychický stav Jany byl nepopsatelný. Stále si neuvědomovala vážnost, spíše řešila, že nebude moci se postarat o maličkou dceru a vlastní domácnost. Byla v totálním šoku, když se dozvěděla, co vše obnáší léčba. Pořád lepší než myslet na to, že asi i možná umře, což bylo úplně klidně možné a i u ní takové myšlenky dříve či později nastaly."

UTB Zlín