"Charakteristika jeho postav, prostředí a událostí je velmi podrobná. Povídky se odehrávají ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století. Hodně používá archaismy, německá slova a snaží se čtenáře vtáhnout do děje. Upozorňuje na sobeckost, lhostejnost, omezenost a lakotu maloměstského života. Téměř v každé povídce se objevuje motiv smrti.

Vybral jsem si povídku Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku, která se mi velmi líbila. Hlavní postavou je, jak už sám název napovídá, pan Vorel, který se přistěhoval z venkova na malou Stranu, aby si tam otevřel krupařský krám v domě U zeleného anděla. Lidé se na něj již od samého začátku dívali skrz prsty, protože chtěl změnit zvyky v jejich ulici a založit si živnost na místě, kde nikdy nic podobného nebylo. Svůj obchod si otevřel na místě osamělého bytu, kde proboural vchod do ulice. Pečlivě se připravil na návštěvu prvního zákazníka, vymaloval, pořádně uklidil a naskládal zboží do polic. V šest hodin ráno otevřel, ale v devět stále nikdo nepřicházel. Zapálil si tedy svou pěnovku. Za chvíli přišla přeci jen první zákaznice slečna Poldýnka. Pan Vorel se choval velice úslužně, zákaznice nakoupila, ale po své návštěvě všude rozhlašovala, že je v obchodě zakouřeno z jeho dýmky, dokonce načichla i mouka a od té doby tam už nikdo nepřišel. Asi po pěti měsících obchod zkrachoval a jeho majitel se měl odstěhovat. Přišel den stěhování, ale nikdo nevycházel z domu. Po otevření dveří policií, byl nalezen pan Vorel oběšený hned za dveřmi. V této povídce chtěl autor ukázat, jak krutí mohou být lidé k člověku, kterého neznají. Dají více na pomluvy, než aby se přesvědčili o pravdě. Paradoxem je, právě pěnovka, kterou si pan Vorel koupil, aby mezi tamní obyvatele zapadl. Na konci je to jediné, nad čím se malostranský policejní komisař pozastavuje. Konstatuje, že tak krásně nakouřenou pěnovku ještě neviděl."