1.

Oběšenec

2.	Hřbitovní kvítí

3.	Knihy veršů

4.	Písně kosmické

5.	Prosté motivy

6.	Balady a romance

7.	Zpěvy páteční

“ Hřbitovní kvítí- Sbírka je dedikována předčasně zemřelému Antonínu Tollmannovi, kterému je připsán i úvodní cyklus sedmi nečíslovaných básní. 52 číslovaných básní, ze kterých Hřbitovní kvítí sestává, lze dle Felixe Vodičky rozdělit na několik tematických okruhů: básně zaměřené na smysl poesie (19-23), lásku (24-34), morální status hříchu a nevinnosti (35-38), vztah humoru a smutku (40-43), bláznovství (44-46) a postavení básníka samotného (47-52). Aleš Haman rozlišuje tematické dělení i v první části sbírky, kterou rozděluje na: „dušičkovou“ náladu vyvolanou hřbitovní atmosférou (1,2), téma chudoby (3-7) a otázky věčnosti, času, trvání či pomíjivosti těla a ducha (8-17). Tema lásky lze dále rozdělit do dvou kategorií (viz Haman) a to 1) pocit lásky zklamané v duchu Máchova romantismu 2) obavy z podlehnutí milostnému citu, ztráta lásky. Toto členění Haman vysvětluje nestálostí Nerudova milostného života, především problémy ve vztahu k Anně Holinové.

Knihy veršů- Sbírka z roku 1867 zahrnuje Nerudovu básnickou produkci od vydání Hřbitovního kvítí. Sbírka sestává ze tří částí : Knihy veršů výpravných, Knihy veršů lyrických a smíšených a Knihy veršů časových a příležitých. Arne Novák označuje Nerudu jako básníka této sbírky za „průkopníka nových drah české poesie“. V epice vidí „zřetelný zápas západních vzorů s erbenovskou tradicí“, v lyrice zase udává základní tematické složky Knihy veršů lyrických: lásku k matce, směsici chladu a něhy k umírajícímu otci, touhy, rozmary, pochybnosti, „vzdor celého muže vůči osudu a resignovaná moudrost praktického filosofa“. Poslední oddíl, Kniha veršů časových a příležitných obsahuje několik (9) básní, věnujících se dobovým tematům- otázky slovenského národa i slovanství jako takového a podobně. Oslavnou básní zde Neruda uctívá i Karla Havlíčka Borovského."