"Obsahem čtvrté Knihy je další výklad o ústavách, jejich porovnávání, zabývá se zvlášť tyranidou úřady, soudnictvím a zákonodárstvím. Zajímavé je rozdělení občanů v každé obci do tří tříd – velmi zámožných, velmi chudobných a těch uprostřed, kteří jsou prý podle obecného mínění nejlepší. Jak je vidět, v něčem je dnešek přece jen starověku podobný.
Stěžejní ústavy zůstávají náplní i Knihy páté, která se věnuje jejich změnách a zánikům. Nejvíce vznikají demokracie a oligarchie. Demokracii přitom Aristotelés vidí jako bezpečnější a klidnější. Hovoří o převratech v demokraciích, oligarchiích, aristokraciích (které tedy odlišuje od oligarchií) i monarchiích. Výklad o převratech v demokraciích je však nekratší, nejdéle rozpráví o převratech v monarchiích. Vedle toho vykládá i o udržení ústav.
Kniha šestá pojednává blíže o demokracii, o jejím uplatnění a druzích. Hovoří i o udržování demokracie, o úřadech a zařizování oligarchií. Aristotelés rozeznává čtyři druhy demokracie podle obyvatelstva dané obce. Nejlepším obyvatelstvem shledává rolníky, dále pastevce a chovatele dobytka. Další druhy obyvatelstva označuje přímo za špatné, neboť nejsou otužilí a tělesně zdatní a jejich práce nežádá ctnosti – jsou to řemeslníci, kramáři a dělníci. Nechápu však, jak mohl Aristotelés tvrdit, že řemeslníci a dělníci nejsou tělesně zdatní – jsou přeci řemesla, která vyžadují dobrou fyzickou kondici. O posledním druhu demokracie uvádí, že ji nesnese každá obec. Aby vůdci lidu lid posílili, udílejí občanství co největšímu počtu lidí - „a občanské právo přiznávají…i nemanželským a takovým, z jejichž rodičů jen jeden byl občanem, myslím například otec nebo matka; “ O častém zacházení do detailů jsem se již zmínila, avšak je třeba dodat, že Aristotelés často dává příklady. V tomto případě to ale bylo jistě zbytečné. Jaký jiný rodič by to mohl být, ne-li otec nebo matka?
V sedmé Knize se jedná o blaženosti obce i jednotlivce a o tom, jaká je nejlepší obec – o její velikosti a poloze, o městech a hradbách. Poté přichází na řadu již zmíněná výchova. Aristotelés se jí věnuje poměrně podrobně od konce Knihy sedmé a celou Knihu osmou.
S velkým zájmem jsem přečetla pasáž o manželství a rodičovství. Z dnešního pohledu se zdá ironické, když Aristotelés tvrdí, že by se neměly vdávat příliš mladé dívky a jako vhodný věk pak doporučí osmnáctý rok. Muž by měl být asi o 20 let starší. Píše se zde i o výživě novorozeňat, o jejich otužování a cvičení.
Výchova mládeže má být nejdůležitějším úkolem zákonodárce. Mládež se má učit čtyřem předmětům (gramatice, hudbě, tělocviku a kreslení). Tělocviku a hudbě se pak Aristotelés věnuje obsáhleji."