1.

Úvod

2.

Evaluace

3.	Autoevaluace

4.	Kompetence

5.

Závěr

“1 Evaluace
V souvislosti s touto transformací se objevil v češtině poměrně nový termín – evaluace, který je frekventovaný jak v pedagogické teorii, v dokumentech vzdělávací politiky, tak i v pedagogické praxi a znamená obecně určené hodnoty, ocenění. ,,Evaluace je proces systematického shromažďování a analýzy informací podle určitých kritérií za účelem dalšího rozhodování ( Bennet a kol.,1994). S pojmem evaluace se vyskytují další pojmy:hodnocení, sebehodnocení a autoevaluace. Evaluace vyjadřuje souhrnně teorii, metodologii a praxi veškerého hodnocení nejrůznějších vzdělávacích jevů. ,,Hodnocení se nejčastěji užívá v širších kontextech běžné školské praxe, např. hovoří se o hodnocení žáků, práce učitelů, apod.“ ( Průcha,1995). Sebehodnocení je pojímáno jako neplánované a necílené nahodilé hodnocení každodenní praxe, které provádí jedinec bez dlouhopdobější přípravy. ,,Pod pojmem sebe-evaluace ( autoevaluace) rozumíme systematicky připravené a plánovité hodnocení, směřující podle předem stanovených kritérií k předem stanoveným cílům“
( Roupec,1997) .

2 Autoevaluace
Pro svou práci jsem si vybral téma autoevaluace pedagoga, protože si myslím, že to je jeden z nejdůležitějších článků v kvalitě vzdělávání. Za vážný nedostatek našeho školství považuji fakt, že dosud chybí profesní standard učitele a vymezení kompetence učitele. Profesní standard je norma ve spojení s výkonovou dispozicí, na základě které lze hodnotit, tj. měřit a srovnávat výkonnost i připravenost edukátorů. Nadřazeným pojmem standardu je termín kompetence, což je v zúženém slova smyslu dovednost, která zahrnuje jak výkonovou, tak kognitivní dispozici. Souhrn těchto obou složek je předpokladem efektivní a racionální pracovní aktivity pedagoga. Je zřejmé, že kompetence nelze získat studiem vědní disciplíny či vyučovacího předmětu na vysoké škole. Je to možné především výcvikem, který musí být individualizován a veden spíše instruktorem než akademickým hodnostářem. Jsou vytvořeny stovky forem a metod vyučování, vzdělávání a výchovy. Jsou to způsoby jednání s žáky, kolegy, rodiči, které tvoří reportoár edukátorova počínání a pedagogických technik. Jejich osvojení věnují pedagogické fakulty malou pozornost, jejich nácvik je spíše sporadický. Je třeba rozlišovat obecně pedagogické dovednosti od specifických a odborných, tzn. vnímat rozdíly mezi klíčovými pedagogickými kompetencemi, které by měli získat všichni učitelé, a mezi oborovými. Z výše uvedeného tedy vyplývá , že v zájmu každého pedagoga, který chce být prospěšný v edukačním procesu, je neustálé sebezdokonalování, a to nejlépe metodou autoevaluace."