1.	Charakteristika žánru

2.	Rozdělení balady

3.	Evropské kořeny balady

4.	Česká balada

"Balady a romance
a) básně zabývající se člověkem obecně: Balada dětská, Balada horská
b) legendární a biblické příběhy: Balada pašijová, Balada tříkrálová
c) národní balady a romance: Balada o Karlu IV, Romance o jaře 1848

Sociální balady psal také Jaroslav Vrchlický. Jeho sbírka Selské balady, která je součástí cyklu Zlomky epopeje reflektuje postavení rolníků, vypravuje o útisku a bídě prostých lidí. Báseň Hrabě Breda je o muži, který stříhal dívkám vlasy a prodával je. Jedna se mu zalíbila, a tak jí nechal vlasy dlouhé. Když ji chtěl zneuctít, svými vlasy ho uškrtila  pomsta za všechny dívky, které přišly o vlasy
Námětem sbírky Slezské písně od P. Bezruče je české i cizí panstvo, lhostejné k bídě slezského lidu. Jde o kritické básně, které jsou zároveň výzvou k odporu proti národnostnímu útlaku a sociálnímu útisku, zejména ze strany Němců a Poláků. Nejznámější baladou je Maryčka Magdonová, která pojednává o dívce, která skončí život skokem z mostu do Ostravice, protože neunese hanbu, že ji zatkli pro pár nasbíraných polínek v panském lese, aby se její sourozenci zahřáli. Boj proti národnostnímu útlaku představuje báseň Kantor Halfar – učitel odmítající učit české děti polsky, odevšad ho vyhazují, nakonec spáchá sebevraždu. Autor vstupuje do děje jako poutník, svědek nebo vypravěč, který svými otázkami provokuje čtenáře. Užívá symbolů, metafor, náznaků, nadsázky a prvků nářečí.
Vývoj české balady vrcholí v díle Jiřího Wolkera. Jádro sbírky Těžká hodina, která popisuje náročnou cestu přerodu chlapce v muže, tvoří tři sociální balady. První z nich je Balada o snu, která vystihuje podstatu tehdejšího světa. Je naléhavou výzvou k revoluci, k boji se sociálním zlem. Balada o nenarozeném dítěti pojednává o osudu dvou lidí, kteří nemají prostředky na to, aby se jim mohlo narodit dítě. Hlavním hrdinou Balady o očích topičových je topič Antonín, který strávil v kotelně většinu života, pak oslepl, ale svou prací je pro lidi nesmrtelný.
Prvním autorem sociální balady meziválečného období je Vladislav Vančura se svým románem Pekař Jan Marhoul. Je to baladický příběh drobného živnostníka, který žije jen svou prací,pomáhá všem, kteří ho potřebují. Stihle ho ale tragický konec. Je utýrán nelidským a bezcitným kapitalistickým světem, kterému podléhá, protože se mu svým dobrým srdcem nedokáže ubránit. Ve svém dalším baladickém románu Markéta Lazarová podává obraz ze života středověkých rytířů. Nejedná se však o zobrazení určitého historického období. Vančura hledal v minulosti to, čeho se nedostávalo v přítomnosti. V lásce, která v člověku probouzí síly k největším činům, spočívá smysl života.
Formou románové balady je psán Olbrachtův Nikola Šuhaj Loupežník. Děj není tvořen pouze reálnými událostmi – fakty o soudech zběha z 1. světové války – ale vychází i z lidového mýtu o loupežníkovi, který bohatým bral a chudým dával. Autor zde propojil obraz bídy chudých lidí Zakarpatské Ukrajiny s lidovým vyprávěním o nezranitelném hrdinovi.
Za jednu z nejvýznamnějších románových balad je považována novela Havířská balada Marie Majerové. Společenské události jsou umělecky propojeny s osobními prožitky člověka. Člověk toužící pracovat se stává nezaměstnanýma je ponížený tehdejší nesmyslnou společností."