1.

Úvod

2.	Jak každý věděl, co je dokument

2.1	Baraka versus Náš denní chléb versus…

3.	Intermezzo

4.	Studio Dům

4.1	Studio Dům – koncepce

4.2	Studio Dům – reálná divadelní škola

5.	Kořeny dokumentárního divadla

5.1	Egon Bondy: Zbytky eposu

5.2	Futuristé, bauhaus a další

6.	Kartinki – předobraz práce dokumentárního divadla s informací

6.1	Dokumentární divadlo a vyhledávání informací

7.

Příklady

7.1	Starožitnosti – Kočka na kolejích

7.2	Vosí továrna

7.3	Porta Apostolorum

7.4	Peer Selbst

8.

Přílohy

"2 Jak každý věděl, co je to dokument...


Bojte se s pedanty hovořit v metaforách!
V. E. Mejerchold

Dovolte mi prosím jako první věc vymezit zčásti zacílení této mé práce a určit si takto jasně výchozí "terén".
Pro svou diplomovou práci jsem zvolil název Dokumentární divadlo - zdivadelnění reality. Při drobných konzultacích (ať již s Arnoštem Goldflamem, nebo mými přáteli) se ale ukázalo, že tento název může působit poněkud zavádějícím dojmem.
Vzhledem k používání termínu "dokumentární" především v souvislosti s filmem, se na první pohled nabízí výklad tohoto termínu (v souvislosti s divadlem) jako řekněme objektivní, neherecké, nerežijní divadlo, společensky angažované, politické (adjektiva je v této podobě možné doplnit dle libosti, v souladu s mírou povrchnosti ve vnímání pojmu "dokument").

Celá věc je ale trochu složitější. Termín "dokumentární" jsem zvolil proto, že nejlépe vystihuje vlastnosti divadla, které chci dělat a dělám. Přívlastek dokumentární v této souvislosti (v mém prostoru myšlení) tedy má jasně vymezit tendenci divadla k realitě, životu a živosti, k nutnosti nejpřesnějšího zobrazení (mnohdy brutálního, mnohdy hraničního, ale vždy s ohledem na pravdivost, coby zásadní kritérium). Tyto vlastnosti naprosto nevylučují jeho tendenci k autorskému herectví, k silné režii a výtvarné složce.

Toto špatné vnímání pojmu "dokumentární"(které by mohlo mít za následek možné neporozumění hned z počátku práce - je tedy potřeba tomuto předejít) pramení ze stereotypního uvažování a jakéhosi automatického škatulkování.
Začneme li se totiž zajímat o to, co že je to ten "dokument" ono "dokumentární" (třebas právě v dokumentárním filmu), zjistíme, že odpověď rozhodně není jednoznačná.
Jejím nalezením se tedy pokouším předejít nedorozumění.

Tedy: pokusím se vysvětlit celou věc na již zmíněném dokumentárním filmu. Když se řekne dokumentární film, mohly by se v paměti každého člověka, vynořit díla jako Baraka, Michaela Moorea Fahrenheit 9/11, Náš denní chléb Nikolause Geyrhaltera
z českých pak třeba Český sen dvojice Klusák Remunda, nebo Katka režisérky Heleny Třeštíkové. Předpokládám, že tyto filmy každý zná a i je viděl, nejedná se sice o široký vzorek, nicméně pro naše potřeby je naprosto vyhovující. Jde tedy nepochybně ve všech čtyřech případech o dokumentární filmy. Ale co nám toto označení o nich vypovídá?
Tuto otázku řeší i Quentin Tarantino v rozhovoru s Robertem Zameckisem pro Los Angeles Times. V tomto rozhovoru oba dumají nad tím, na kterých policích ve videopůjčovně by měly být zařazeny snímky Forest Gump a Pulp Fiction (oba nominované na oskara za nejlepší režii roku 1994)"

Práce obsahuje přílohy o rozsahu 23 stran.