1.

Úvod

2.	Tisk z výšky

a) Dřevořez
b) Linoryt

3.	Tisk z hloubky

a) Suchá jehla
b) Lept

4.	Tisk z plochy

a) Litografie

5.	Použitá literatura

"Suchá jehla
Technika suché jehly byla nejprve technikou pomocnou a dlouho ji trvalo, než se osamostatnila. Jako samostatnou výraznou grafickou techniku ji obvykle považujeme od konce 19. století. Tato technika bývá prováděna do zinkové desky pomocí (již dle názvu patrné) ocelové jehly. Tou se kolmo na podklad vyrývají různě hluboké a široké stopy. Po okraji hrotem hloubené brázdy se vytváří vyvýšený hřebínek, kterému se odborně říká grádek. Čím je hlubší stopa, tím je také vyšší grádek. Do vyryté stopy se pak nanáší tiskařská barva, pořádně se dovnitř zatlačí a okolní plochy se obvykle pomocí navlhčeného ubrousku pečlivě od barvy očistí. Někdy se může barva z plochy očistit jen částečně, potřebuje-li umělec tmavší plochy, podbarvit rytinu, popř. zvýraznit některou z ploch a pod. Při stírání barvy z plochy se zbytečky barvy zachytávají na hřebínkách, což právě způsobuje základní rys - neostré a roztřepené linky - suché jehly. (Při přenosu barvy na vlhký papír se otisknou nejen vyrytá místa, ale i zbytky barvy z těch hřebínků.)
Tvorba suchou jehlou bývá většinou v černobílé podobě, snad právě proto, že pouze technika suché jehly dává možnost rozehrát grafické listy do četných stupňů šedí a černých (díky hustotě šrafur). Pokud se setkáváme s barevným dílem a zároveň technikou suché jehly, jedná se většinou o kombinaci grafických technik. Obvykle se užívá kombinace suchá jehla – akvatinta. Při této kombinaci se ocelovou jehlou do kovu vyryje obrazec, ten se naplní černou barvou, která se ze zbývající plochy smyje. Pokud se na daném výjevu vyskytuje velká neporušená plocha, naruší se obvykle lehkým leptem, menší plochy mohou zůstat v syrovém stavu. Na tyto části kovu se nanese jiná barva, např. hnědočervený odstín. Na konci přípravy tedy máme barevnou plochu s černými vrypy. To celé se pak otiskne pomocí tiskařského lisu na připravený papír."

Práce obsahuje obrázky.