Seminarky.cz > Studijní podklady > Otázky ke zkoušce > Otázky k Bc. SZZk > > Historické a filozofické pojetí občanské společnosti

Historické a filozofické pojetí občanské společnosti



Kategorie: Sociologie, Filozofie

Typ práce: Otázky k Bc. SZZk

Škola: Ostravská univerzita v Ostravě Filozofická fakulta, Ostrava

Charakteristika: Práce obsahuje rozsáhle, ale spíše povrchně zpracované téma historické a filozofické pojetí občanské společnosti. Představuje obecná východiska pro pojetí občanské společnosti v podobě filozofických směrů od antiky po novověk a poté seznamuje s učením několika známých myslitelů relevantním pro pojetí občanské společnosti.

Obsah

1.
Filozofická východiska pro pojetí občanské společnosti
1.1.
Sofistická filozofie společnosti
1.2.
Počátky morální filozofie
1.3.
Helénská filozofie
1.4.
Epikureismus
1.5.
Stoicismus
1.6.
Středověká filozofie
1.7.
Novověká filozofie
2.
Filozofický pohled na občanskou společnost
2.1.
Friedrich Nietzsche
2.2.
Charles Louis de Secondat de Montesquieu
2.3.
Jean Jacquese Rousseau
2.4.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
2.5.
Karl Marx
2.6.
John Stuart Mill
2.7.
Tomáš Garrigue Masaryk
2.8.
Herbert Marcuse
2.9.
Jürgen Habermas

Úryvek

"Thomas Hobbes- (1588-1679) nebyl pouze filozofem společnosti. Avšak největší význam měla jeho společenská teorie, která se objevuje především v jeho díle Laviathan. Hobbes vychází z představy, že na počátku lidského společenského vývoje existoval stav, který označuje jako stav přírodní. V tomto stavu vládne absolutní svoboda a egoismus, lidé mohou jednat podle svého přání a zmocňovat se všeho, čeho se jim zachce. Tento stav však není uspokojivý ani pro nejsilnější jedince. Navíc se v přirozeném stavu uplatňují přirozené zákony, a to jsou zákony rozumu. Z nich vyplývá už zde touha po míru a právo na obranu, je-li člověk napaden. Tyto zákony už také lidem umožňují, aby se v zájmu míru dohodli s ostatními na režimu, který je nebude příliš ohrožovat. Už zde tedy může vzniknout společenská smlouva, v níž se každý vzdá části svých přirozených práv a ponechává si jen tolik svobody, kolik jí je ochoten poskytnout druhým ve vztahu k sobě. V rámci přirozeného stavu lze však takovou smlouvu udržet jen s obtížemi. Aby tomu bylo zabráněno, je nutné vybudovat veřejnou moc, které jsou poskytnuta dostatečná práva a dostatečná moc a síla k tomu, aby mohla plnění společenské smlouvy vynutit a aby dokázala lidi chránit před vnitřním i vnějším nepřítelem. Takovou mocí je stát. U Hobbese jde zcela jednoznačně o absolutní stát řízený absolutním panovníkem. Tomuto státu lidé předávají všechny své moci a kompetence. Absolutnost Hobbesova státu se projevuje:
1. Nezvratností smlouvy. Poddaní nemohou ani změnit zřízení, ani svrhnout panovníka, pokud k tomu panovník sám nesvolí. Panovník může být odstraněn jen mocí, tj. je-li stát dobyt.
2. Poddaní nemohou mluvit o nespravedlnosti panovníka vůči sobě. Protože mu dobrovolně předali moc, koná se cokoli, co uzná panovník za vhodné, s jejich souhlasem.
3. Panovník má absolutní práva. Vládne nad životem a smrtí svých poddaných; může si zvolit jakékoli prostředky k vládě; plně ovládá soudnictví; sám vytváří pravidla vlastnictví; v jeho kompetenci je vést válku a uzavírat mír; výběr jeho pomocníků; může libovolně lidi trestat a odměňovat; může dokonce určovat, co si jeho poddaní smějí a nesmějí myslet a v co mají věřit.
4. Panovníkova moc je nedělitelná. Hobbes v tomto ohledu zdůrazňuje především dohled nad vojskem, soudy, vědou a ražbou peněz.
Hobbesův absolutní stát, jehož cílem bylo zajištění stability ve společnosti, měl tedy sloužit zejména zájmům měšťanstva, které potřebovalo klid ke své hospodářské činnosti.
John Locke- (1632-1704) je daleko umírněnější a založená na jiném pojetí člověka i státní moci. Jeho učení je obsaženo zejména ve spisech Dopisy o toleranci a Dvě pojednání o vládě. Také Locke vychází z myšlenky přirozeného stavu, který je stavem nejistoty. Lidé se v něm sice řídí přirozenými zákony, což jsou zákony rozumu, ale protože jejich povaha není ovládána jen rozumem a je natolik slabá, že může podlehnout i nerozumným impulsům, nejsou s to přirozeně rozumný řád zachovávat. Proto je i zde nutná společenská smlouva, která zachování rozumného pořádku zajistí. Vzniká občanská společnost a stát, jehož moc je omezená, který nesmí zasahovat do občanské společnosti, má ji však chránit. Stát nesmí zasahovat do lidských práv, která se u Locka objevují pod pojmem vlastnictví, které znamená:
1. majetek, tj. to, co mohlo vzniknout už v přirozeném stavu na základě práce.
2. nezcizitelná práva člověka - tedy také svoboda.
Stát jako instituce má obojí hájit a tím hájí i občanskou společnost. Stát tedy má určité úkoly a ty musí plnit. Locke připouští, že lidé mohou nefunkční stát svrhnout a nahradit jiným.
Aby se možnost svrhnutí státu omezila na co nejmenší míru, je nutné zajistit jeho funkčnost. K tomu slouží mj. i kontrola státní moci. Locke uznává moc zákonodárnou (parlament) a výkonnou (vláda, král). Uznává také moc federativní, tj. moc vypovídat válku a uzavírat mír. Tuto moc přenechává panovníkovi, protože tyto akty si vyžadují rychlé rozhodnutí a toho není parlament schopen. Především moc zákonodárná a výkonná se vzájemně kontrolují a nedovolují, aby jedna získala převahu nad jinou. Tím je ve státě zajištěna relativní rovnováha, jež je předpokladem jeho dobrého fungování.
Baruch Spinoza
Teorie společenské smlouvy byl zastánce i Baruch Spinoza (1632-1677). Při líčení společenského zřízení klade důraz na svobodu svědomí a slova. Činí to však z pragmatických důvodů: svoboda slova je jakýmsi pojistným ventilem - možnost mluvit mnohým kritikům nahrazuje nepřátelskou akci. Je tedy méně nebezpečná než nespokojenost nuceně skrývaná, která se může projevit náhlým výbuchem. V momentu, kdy by lidé začali svou slovní kritiku převádět do praxe, začalo by být jejich jednání trestné. Spinozovy názory na společnost najdeme v díle Traktát filozoficko-teologický. Spinoza je zakladatelem historické kritiky Bible. Začal Bibli chápat jako lidský výtvor, nikoli jako výtvor boží. Jestliže Bibli sepsali lidé, sepsali ji jako lidé žijící v nějaké společnosti v určitém historickém čase. Toto jejich historické zakotvení ovlivnilo jejich názory, to co mohli a nemohli vědět. Proto to, co je v Bibli napsáno, je historicky omezené a je třeba to takto chápat. Z toho ovšem plyne, že svědectví Bible nesmí mít převahu nad rozumem. Do určité míry souvisí tato Spinozova kritika současného stavu společnosti, v němž hrály náboženské spory velkou roli, i se skutečností, že Spinoza sám se snažil zformulovat a nastolit nové náboženství, jehož základy jsou obsaženy především v jeho díle Etika po geometricku vyložená. Toto náboženství vychází ze ztotožnění boha a přírody a zdůrazňuje rozumové základy mravního chování.
V tomto smyslu je Spinoza blízký dalším myšlenkovým proudům, které byly pro tehdejší Evropu charakteristické, a to zdůrazňování náboženské tolerance, někdy i za pomoci myšlenky tzv. přirozeného náboženství. Vychází z předpokladu, že základní náboženské představy jsou člověku vrozeny. Tyto představy jsou poměrně abstraktní. Teprve k těmto myšlenkám se připojily další, již konkrétnější a historicky podmíněné představy, které daly základ historickým náboženstvím. Z tohoto hlediska jsou historická náboženství v podstatě stejně hodnotná, a proto nemá smysl vyvolávat kvůli nim spory a války. Myšlenka přirozeného náboženství je jednou z myšlenek, na kterou navázalo osvícenství, jehož počátky ostatně klademe už do druhé poloviny 17. století.
Pojetí občanské společnosti v dějinách politické filozofie – Machiavelli
Spor o to, kdo má mít v Itálii převahu, souvisel se skutečností, že Itálie v té době byla rozstříštěna na větší počet malých státečků. Tato situace pokračovala i v době, kdy se vedle ní začaly tvořit velké národní státy, které ji začaly ohrožovat. Proto zesílily snahy o její vnitřní sjednocení. Niccola Machiavelli (1469-1527) jako florentský občan těžce nesl neustálé soupeření mezi jednotlivými italskými státy, které vedlo k oslabování Itálie. Navíc měl před očima vzor antické římské republiky, kdy právě Itálie byla nejsilnějším politickým útvarem v Evropě. Z úvah nad těmito problémy vznikla hlavní Machiavelliho díla: Vladař, Úvahy o vládě a Historie Florencie. Řadíme jej do období renesance.
Bezesporu nejznámější z nich je Vladař. Díky tomu také zobecněl poněkud zúžený pohled na Machiavelliho jako na tvůrce machiavellismu. Účelem bylo poskytnout rady politikovi, který by se chtěl pokusit o sjednocení Itálie. Machiavelli zde vystupuje jako zcela pragmatický politik, který svému cíli podřizuje všechny prostředky. To je umocněno i skutečností, že člověka považuje za od přírody egoistického a tedy zlého. Vladař proto musí využívat všech jeho vlastností k tomu, aby si jej podřídil, případně zavázal. Zlo, které přitom způsobí, má být sice omezeno na minimum, ale důvodem tohoto omezení je opět především obava o stabilitu státu, kterou by přehnaná krutost mohla ohrozit. Tyto Machiavelliho názory vzbudily rozruch a pobouření také proto, že se Machiavelli neohlížel na křesťanské morální předpisy, které jeho předchůdci a současníci alespoň deklarativně ctili. Církev a náboženství jsou v jeho pojetí součást společnosti jako každá jiná a jako takové, tj. z hlediska stability státu, mají také být posuzovány. Machiavelliho Vladař je návodem k vytvoření jednotného, silného a stabilního státu. Jakmile je takový stát vytvořen, dává přednost jeho přeměně na republiku. Vyplývá to z jeho obdivu k antickému republikánskému Římu. "

Poznámka

Důležité informace jsou tučně značeny.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ

Vlastnosti

STÁHNOUT PRÁCI

Práci nyní můžete stáhnout kliknutím na odkazy níže.
Zabalený formát ZIP: x525eb899e9b75.zip (51 kB)
Nezabalený formát:
Historicke_a_filozoficke_pojeti_obcanske_spolecnosti.doc (181 kB)
Práce do 2 stránek a práce uvolněné zdarma (na žádost autorů nebo z popudu týmu) jsou volně ke stažení.

Diskuse