"Z hlediska historie se matematika vyvíjela ve čtyřech obdobích. První období je datováno od 5.století př. n. l. Tehdy člověk začal používat první matematické pojmy, prováděl přiřazování prvků množiny jedné k množině druhé a to pomocí rukou. Člověk se v dobách prehistorických seznámil s ekvivalentními množinami, tvary kruhu, kružnice a úsečky. Protože nebyly školy, nemohly se předávat poznatky z pokolení na pokolení. Po dělbě práce se studiu poznatků věnovali jen určití lidé. Poněvadž si lidé stále více uvědomovali nutnost uchování dosavadních poznatků, a to nejen matematických, zavedli první školy. Babylónské školy vyučovaly počtům, které zahrnovaly výuku o pozemcích, objevech valů, násypů, ale byly určeny jen úzkému okruhu lidí.

V Egyptě ovládali čtení a psaní jen kněží, později kasta písařů. Zprávy o matematice čerpáme z papyrů, poznatky byly získávány experimentálně, byly izolované, útržkovité, netvořily soustavu, byly získávány abstrakcí vztahů reálného světa a sloužily praxi.Tyto poznatky ukazují na materiální původ matematiky.

V Řecku se s vývojem vydělila kasta aristokracie, která uznávala jen geometrii s deduktivními úvahami. Geometrie se stala koníčkem, nezabývala se praxí. Pythagorovci rozdělují čísla na sudá a lichá a ty ještě rozdělují tak, že sudá čísla považují za ženská čísla, lichá za mužská.

Druhé období je datováno 6. stoletím př. n. l. až 16. stoletím našeho letopočtu. Je to období statické matematiky. Matematické poznatky se nezískávají jen experimentálně, ale i na základě úsudku. Matematika se mění ve vědu deduktivní. Nejvýznamnějšími řeckými matematiky tohoto období byli:
Thales z Milétu – autor vět o obvodových a středových úhlech
Pythagoras - věty z teorie čísel, konstrukce pravoúhlých n-úhelníků, znali pravidelná tělesa "