"Až do školního věku si nemůžeme hru dítěte představit bez hraček, které ovšem musí odpovídat stavu jeho psychomotorického vývoje. Od druhého měsíce věšíme nad postýlku různé barevné a lesklé předměty, od čtvrtého měsíce je snižujeme tak, aby je dítě mohlo uchopit, a brzy mu je pak vkládáme do rukou. Jakmile se dítě dovede převrátit na bok, klademe hračky před ně a vedle něho. Tím stimulujeme rozvoj jeho pohyblivosti. Budou to hračky lehké a větší, jak odpovídá jeho primitivnímu způsobu uchopování. Teprve v posledním čtvrtletí dovede dítě uchopit prsty malé předměty (kostka, kulička), ale tu je musíme stále hlídat, aby si je nestrkalo do úst. Protože však s touto tendencí musíme v tomto věku stále počítat, je samozřejmé, že všechny hračky budou snadno omyvatelné, nebudou mít rozpustný nátěr a budou z takového materiálu, aby při rozbití nemohlo dojít k poranění dítěte. Až do devátého měsíce se dítě dovede zaměstnávat v téže době jen jednou hračkou a teprve v posledním čtvrtletí si dovede hrát s dvěma, později i s více hračkami současně (klepe jedním předmětem o druhý, staví dvě kostky na sebe, vkládá kuličku do misky). Vlastní období hraček nastává až po prvém roce. Nejvhodnější hračkou druhého roku jsou kostky, na nichž dítě cvičí pohyby rukou a prstů, používá jich ke konstruktivním hrám (věž, most, vláček), a skládá je podle předlohy (stavebnice). Makarenko dělí hračky na tři druhy: nejcennější hračkou je hmota (plastelina, písek, papír, drát), na druhém místě jsou hračky polohotové (stavebnice, omalovánky, vystřihovánky) a na posledním místě teprve hračky hotové (panenky, vozíčky, autíčka atd.). Sem patří i knížky s o rázky (leporela), cenné pro rozvíjení řeči a poznávání zevního světa. Je samozřejmým požadavkem, aby byly realistické, aby se z nich děti skutečně něčemu naučily. Většinou se chybuje v tom, že se dětem dávají hračky jen poslední skupiny. Má-li mít hračka výchovnou cenu, musí být taková, aby si s ní dítě skutečně hrálo, aby vymýšlelo, stavělo, kombinovalo a nepřebíhalo od hračky k hračce, od jednoho nedokončeného úkolu k druhému. Je třeba, aby dítě mělo k hračkám správný poměr, aby je opatrovalo, šetřilo a aby je po hře dovedlo též uklidit na místo.
Vzpomenu-li si na své téměř ještě nedávné chvíle s hračkou, vybaví se mi dětský pokoj, uprostřed něhož leží otevřený kufřík plný látek nejrůznějších barev a materiálů obklopený nůžkami, jehlami a nitěmi, pomocí nichž jsem se pokoušela ušít šatečky určené mým oblíbeným panenkám – Evičce a Zuzance. Panenky jsem dostala ke svým 4. Vánocům. Měla jsem z nich velkou radost už jen pro to, že měly krásné dlouhé vlásky, které jsem tak ráda česávala. Tělíčko bylo vyrobeno z plastu, ale to mi nevadilo, i tak se s ním dalo dobře manipulovat. Panenky byly mé časté společnice a společně s kamarádkou a jejími panenkami jsme pořádaly posezení, pikniky a nejrůznější akce na zahradě i doma. Prostřednictvím našich panenek jsme komunikovaly – vedly přátelské rozhovory, hádaly se, sdělovaly si své tehdejší “problémy” apod. Nyní se již tak často se svou kamarádkou nevidíme, ale při pohledu na oblíbené panenky si vzpomenu na naše společné chvíle strávené ve společnosti těch pro nás nejkrásnějších panenek."