"Santini pocházel původem z italské rodiny zedníků a kameníků, usazené již ve třetí generaci v Praze. Od dětství byl však tělesně postižen a to ho diskvalifikovalo pro namáhavou kamenickou práci. Mimořádné intelektuální schopnosti a průrazný výtvarný talent však uplatnil tento vyučený malíř a architekt ve svém poměrně rozsáhlém díle, vytvořeném během nedlouhého života.
Nejdříve se vyučil v Praze u slavného architekta a malíře Jeana Babtiste Matheye a poté strávil čtyři roky jako tovaryš na cestách, při kterých se zdržoval především v Itálii. Tam na něj nejhlouběji zapůsobilo římské dílo Francesca Borrominiho, který koncipoval své vysoce osobité pojetí architektury a mimo jiné syntetizoval klasické a gotické formy a kompoziční postupy. Velice intelektuálně zdatný Santini dokázal hluboce pochopit Borrominiho jedinečnou tvorbu a v celé architektuře baroka je tak jediným skutečným a plně kongeniálním následovníkem Borrominiho snah. Rovněž Santiniho dílo je vysoce osobité a svobodně kombinuje nejrůznější podněty gotické i barokní architektury v jedinečných stavbách. Jeho schopnost koncipovat stavby v duchu barokně pojatých gotických forem imponovala Santiniho stavebníkům především z řad opatů velkých klášterů cisterciáckého, benediktinského i premonstrátského řádu, pro které vytvořil velkou většinu svých nejvýznamnějších děl.
Jedním z těchto opatů byl také P. Václav Vejmluva (nar. r. 1670 na Starém Brně jako syn sládka pivovaru tamějšího kláštera cisterciaček), představený prastarého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. V době jeho vlády v letech 1705 – 1738 dospěl Žďárský klášter k vrcholu svého rozkvětu. Opat Vejmluva se se Santinim poprvé setkal na sklonku dubna roku 1706 na základě zprostředkování sedleckého opata Jindřicha Snopka, pro kterého Santini v barokně-gotických formách obnovoval v Sedlci ohromný klášterní kostel. Tímto setkáním začala intenzivní spolupráce geniálního umělce a kultivovaného a moudrého stavebníka, která trvala 17 let až do Santiniho smrti. Během nich vznikla více než desítka většinou vynikajících staveb, z nichž některé se bohužel nezachovaly.
Vrcholem Santiniho činnosti pro žďárský klášter a celého jeho architektonického díla, byla novostavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (na návrší, ležícím za Konventním rybníkem, jihovýchodně od kláštera). Nadšený ctitel sv. Jana Nepomuckého, opat Vejmluva, se k jeho stavbě rozhodl hned po té, co 15. dubna 1719 byl v rámci přípravy beatifikačního procesu nalezen údajný neporušený jazyk světce v jeho hrobě ve svatovítské katedrále v Praze. Stavba byla zahájena již v srpnu téhož roku. Hlavní objekt kostela byl dokončen do roku 1722 a 27. září byl slavnostně vysvěcen."