1.

Čas Vánoc

2.	Negativa naší doby

3.	Nedostatek lásky

4.	Nedorozumění a neshody mezi lidmi

5.	Síla náboženské víry

"„Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. „ (Ko 3, 13)

Blíží se Vánoce. Svátky klidu a míru, období, kdy se lidé snaží chovat přátelsky, navštěvují se, v dobrém myslí na své bližní, dávají si dary. Vánoce jsou jediné období v roce, ve kterém máme možnost na chvíli se zastavit a zamyslet se nad tím, jak se chováme ke členům rodiny, přátelům, známým, ale také k lidem, se kterými se během života náhodně setkáváme. Možná si uvědomíme, že jsme se během roku nechovali, jak bychom měli, někomu jsme ublížili, řekli jsme něco, co nás později mrzelo. Stejně tak někdo mohl ublížit nám. Ve svém každodenním životě všichni máme příbuzné, spolužáky, kolegy z práce anebo přátele, kteří nám způsobili nějakou křivdu, nespravedlnost nebo něco zlého... V našem srdci může zůstat pocit zahořklosti, nepřátelství nebo obyčejné lhostejnosti, který brání bezproblémovému vztahu. Ale přestože vůči tomuto člověku cítíme některý z těchto pocitů, právě o Vánocích máme jedinečnou možnost odpustit mu jeho chyby. Je třeba vynaložit veliké úsilí, ale udělejme ten první krok a dívejme se na něj s láskou v srdci, která vše zlé zakryje, která dokáže přijmout druhého takového, jaký je, i s jeho chybami. Přistupujme k němu tak, že ho budeme vidět po každém zklamání novýma očima, jako kdyby se svých chyb nikdy nedopustil. Začínejme vždycky znova s vědomím, že Bůh nejen odpouští, ale i zapomíná. A právě to vyžaduje i od nás.

V dnešní uspěchané době můžeme stále častěji pozorovat závist, sobectví, nenávist mezi národy, mezi vyznavači rozdílných náboženství, ale také v oblasti našeho běžného života, kde mnoho lidí vidí jen sebe a své zájmy, a nesnaží se pochopit toho druhého. Láska k bližnímu je naše základní povinnost, pokud tento svět nechceme přivést k záhubě. Snažme se vstoupit do srdcí těch, se kterými se setkáváme, abychom lépe chápali jejich mentalitu, jejich kulturu, jejich tradice. Snažme se o nich dovědět co nejvíc, abychom opravdu pochopili to, co potřebují, a dokázali vidět hodnoty, které Bůh vložil do srdce každého člověka. Zkrátka - žít pro toho, kdo nám je nablízku. Opravdový pokoj nastane, když budou dobrotu a odpuštění projevovat lidé nejen jako jednotlivci, ale i jako kolektiv. Vždyť přestože lidé na celém světě vyznávají různá náboženství a jejich bohové mají jiná jména, Bůh je jen jeden a miluje všechny, nedělá rozdíly mezi národy, nevidí hranice.

Většinou to, co nám chybí, je právě láska. Nestačí snášet toho druhého, který nám způsobil křivdu, žádá se od nás ještě něco navíc – máme jej mít rádi takového, jaký je. Přestože většinou máme ty nejlepší úmysly, život nás vede k tomu, abychom se stále častěji zaměřovali sami na sebe, pak naše láska k druhým, třeba i k rodičům, k bratrovi nebo sestře, může být polovičatá."