1.	Faktory ovlivňující kvalitu pájení

1.1	Čistota pájených povrchů

1.2	Smáčecí úhel

1.3

Pájky

1.4

Tavidla

1.5

Pájedla

2.	Podrobný postup při zhotovení spoje

“Vlastní pájení:
První podmínkou je čistota pájených povrchů. Nelze pájet povrchy se silnou vrstvou oxidů nebo znečištění. Rovněž některé materiály jsou nepájitelné. Pájitelnost - schopnost povrchu být smáčen tekutou pájkou - můžeme hrubě určit podle úhlu který svírá stěna kapky pájky k povrchu:

Smáčecí úhel 20° - nejistá pájitelnost
Smáčecí úhel >80° - povrch nepájitelný

Pájky jsou slitiny cínu, olova a dalších kovů. Dodávají se ve tvaru tyčí nebo drátů různých průměrů. Podle prováděné práce zvolíme tvar a typ pájky. Podle dodatečných příměsí můžeme použít pájky s mírně odlišnými vlastnostmi. Pokud pájka působí na kov dlouho (v roztaveném stavu) kov se rozpouští v pájce a mění její vlastnosti. Zvlášť nepříznivě působí zlato které způsobuje křehnutí pájky. Proto není vhodné používat už jednou přetavenou pájku. Trubičkové pájky obsahují různá tavidla která usnadňují pájení - nemusíme tavidlo do spoje přidávat zvlášť. Velmi důležitá je čistota pájky. Už malé příměsi kovů dokáží zcela změnit vlastnosti pájky. Pro běžné pájení se používá pájka Sn60Pb40, která je velmi vhodná i pro náročná zařízení. Někdy se používá pájka s příměsí 2% mědi, která snižuje rozpouštění mědi v pájce. V současnosti není vhodná protože narušuje povrchy hrotů s železnými podvrstvami ("věčné hroty"). Pájky s přídavkem stříbra se používají při pájení postříbřených, pozlacených a palladiových povrchů.
Každý kovový povrch (i pájka, s výjimkou zlata a platiny) obsahuje v normálním prostředí vrstvu oxidů. Proto je nutné používat tavidlo, které dokáže takové vrstvy rozrušit. S vhodnými tavidly lze pájet většinu kovových povrchů, dokonce i řadu nekovů (skla, keramiky).
Tavidla umožňují pájení. Po zahřátí odstraňují oxidy z povrchu spojů. Nedokáží odstranit hrubé nebo mastné nečistoty. Po zapájení se musí zbytky tavidla ze spojů odstranit. Tzv. bezoplachová tavidla nechávají pouze malé elektricky nevodivé zbytky. Spoj se opláchne buď vhodným rozpouštědlem (lihem, toluenem, trichlóretylénem).
Nejčastěji používaným tavidlem je kalafuna. Je to destilát z pryskyřice borovic, získávaný při výrobe buničiny. Chemicky jde o směs slabých organických kyselin. Při pokojové teplotě nerozpustný ve vodě, s vysokým izolačním odporem a netečný vůči kovům. Taje mezi 60 - 80°C, plně tekutá při 120°C. V horkém stavu reaguje jako silná kyselina. Má schopnost rozrušit tenké vrstvy oxidů při teplotách 200°C za 1 až 2sec. Reakční schopnost kalafuny neodpovídá moderním požadavkům. Proto se přidávají aktivátory a další přísady, které zvětšují čistící schopnost a zvyšují teplotní odolnost. Dnešní pryskyřicová tavidla snesou bez poškození teploty do 300°C, kdy však houstnou a hnědnou. Velmi výhodné je používání pájek s jádrem z tavidla. Při dnešních nárocích je výhodné použít pájky s více jádry, aby se omezilo kolísání obsahu tavidla v pájce. Takováto pájka se nesmí dávkovat přímo na hrot pájedla - tavidlo by na hrotu bez užitku shořelo. Postupuje se tak že se pájené místo zahřívá z jedné strany a z druhé se přidává pájka - tavidlo se může z pájky vylít a očistit pájený povrch. Moderní tavidla se vyrábějí ve formě pryskyřice, pasty, gelu, tekutiny. Některá ponechávají ve spoji pouze malý zbytek - říká se jim bezoplachová. Spoj vytvořený pomocí takového tavidla není nutné pro běžné použití dále čistit."