"V prvních kapitolách se zabývá dělením států a říší. Jsou dva druhy. Republiky a vladařství. Vladařství se dále dělí na dědičná (knížecí rod vládne dlouhou dobu) a na nová (mohou být úplně nová, např. Milánsko pod vládou Francesca Sforzy, nebo přivtělena jako součást k dědičnému státu vladaře, který je získal). Území takto získaná jsou buď zvyklá žít pod vladařem nebo jsou zvyklá žít svobodně. Ve státech dědičných, zvyklých žít pod vládou svého panovníka, se objevují menší potíže, než ve státech nových, protože stačí pouze dodržovat řády zavedené předchozími panovníky, takže pokud je vladař jen průměrně schopný, vždy se udrží u moci. V nových vladařstvích však vznikají nesnáze, hlavně pokud není stát samostatný, ale je přičleněn k jinému. Problém spočívá v tom, že lidé rádi mění pána s vírou, že si polepší. Brzy ale zjistí, že si spíše pohoršili a tak povstávají proti svému pánovi. Dále jsou popsány způsoby, jak si udržet vládu.
Jestliže nově získané státy byly zvyklé žít podle vlastních zákonů a svobodně, jsou zde tři možnosti, jak si je uchovat. Za prvé- zničit je, za druhé- osobně se v nich usídlit, za třetí- nechat je žít podle jejich zákonů, vybírat daně a dosadit tam vládu několika málo mužů, kteří se starají, aby zůstala země nakloněna vladařovi. Taková vláda, nastolená z vladařovy vůle, si je vědoma, že se nemůže obejít bez jeho přízně a pomoci a musí všemožně dbát, aby hájila jeho zájmy. Obec, zvyklou žít svobodně, lze snadněji udržet s pomocí jejích vlastních občanů než jinak.
Udržet si nové vladařství, kde i vladař je nový, působí větší či menší nesnáze podle míry osobní zdatnosti toho, kdo je získal. Má-li se prostý občan stát vladařem, musí mít buď vynikající vlastnosti, nebo štěstí, a proto se zdá, že ta nebo ona z těch dvou věcí zčásti ty četné obtíže zmírňuje. Ale ten, kdo méně spoléhal na štěstí, byl na tom vždy lépe. Výhodou je i to, že se takový vladař musí ve svém státě ubytovat, protože nemá stát vlastní.
Pak je také možnost, získat vladařství díky někomu jinému. Nedovedou si ale sami vládu udržet a často ztratí podporu toho, kdo jim k tomu dopomohl. Nemají totiž žádné mimořádné schopnosti a nadání. Pak je přirozené, že se ve vládě nevyznají a nemají oddané a věrné vojsko.
Další možnost je získat vladařskou moc zločinem. A člověka, který takto učiní, nelze ctít.
Dále také popsal druhy vojska. „Nemohou být dobré zákony, kde není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou nutně dobré i zákony.“ Vojska jsou buď vlastní nebo námezdná, pomocná nebo smíšená. Námezdná a pomocná vojska ale nemají cenu a jsou nebezpečná. Pokud se někdo opírá o žoldnéřské vojsko, nikdy nebude stát pevně a bezpečně. Takové vojsko je nejednotné, náročně, neukázněné a proradné. Normálně se chvástají a před nepřítelem jsou zbabělí a neznají věrnost. Jsou rádi vojáky jen do té doby, než vypukne válka, to pak raději utíkají.
Podle něj měl mít vladař jediný cíl a myšlenku a neplýtvat talentem na nic jiného než na válku, vojenská pravidla a kázeň. Je to prý jediné umění slušící tomu, kdo vládne. Také je důležité , že nejen uchovává moc těm, kdo se jako vladaři narodili, ale často dopomáhá k vladařské hodnosti prostému občanu. Naopak jsme pak často svědky, jak panovnícï, kteří mysleli víc na zábavu než na zbraně, ztratili vládu. Což mi přijde trošku jednotvárné a nelogické, panovník pak pouze bojuje a nedělá téměř nic pro lid ani pro sebe. Vydobytá území jsou jistě důležitá, ale pro obyčejný lid ne tak důležitá."