"Předmluva
Rozhodla jsem se při pojednání o Platónově spravedlivosti zabývat nejprve tím, tak jak to Platón myslel ( tedy jeho interpretací ). Následně přikročím k vykreslení spravedlivé obce a spravedlivého jedince, tak jak se o nich ve 3. a 4. knize Ústavy píše. Závěrem se pokusím vymezit a popsat dva typy spravedlivosti, jejichž nalezení je účelem této práce.

Jak to Platón Myslel
Platonóvy dialogy bývají tradičně interpretovány tak, že Platón vložil své názory do úst Sokratovi, který je potom hájil před svými odpůrci. Pasáže Sokratových odpůrců tak byly považovány za nedůležité ( ve středověku byly údajně dokonce redukovány nebo zcela vynechávány), význam dialogů tkvěl v tom, co pronesl Sokrates. Tato interpretace vyprodukovala teorii idejí a ideální ( tohoto pojmu se v této souvislosti užívá nesprávně ) stát. Tato tradiční interpretace se ale v současnosti jeví neudržitelnou a na scéně se objevují interpretace nové.
Mnoho odborníků se kloní k názorů, že Platón to podstatné vlastně nikdy nenapsal, pouze o tom ve svých dílech diskutoval. Platón se tedy snažil uchopit probírané problémy z různých pohledů, vlastní hotové názory nepublikoval. Forma dialogu částí jeho děl vyplývala z jeho filosofického přesvědčení ( diskutované problémy nelze postihnout jako celek, musíme jakoby třít dva kamínky o sebe, dokud nevyšlehne jiskra). Když budeme číst Ústavu s ohledem na tyto nové poznatky, bude se nám jevit ve zcela jiném světle.

Spravedlivá Obec a Spravedlivý Jedinec
Problém spravedlnosti prolíná Ústavu již od 1. knihy, kde Sokrates pře o charakter spravedlnosti s Trasymachem. Sokrates se při zkoumání spravedlnost dostane k demonstraci spravedlnosti na větším celku obce(368 e). Začne tak, s Glaukónem a Adeimantem, budovat spravedlivou obec. Vychází se do určité míry z toho, že spravedlnost se kryje s přirozeností ( "FYSIS"- přirozenost, povaha, příroda)."FYSIS“ je tedy přibližně čím člověk je, nebo čím má být. V případě spravedlivé obce v Ústavě se tedy kalkuluje s tím, že spravedlnost obce nepočítá v s tím, jaká obec svojí povahou je, nýbrž by se o zájmu spravedlnosti měla snažit co nejvíce se přiblížit tomu, čím je svoji přirozenost čemu je předurčena (autorita v ní tedy přichází "shora"- od boha, dobra řádu..).

Spravedlivá obec tedy musí splňovat podmínky nutné k tomu, aby její součástí věrně sloužili určitému rádu (který je jejich přirozenosti). Zájem přirozenosti se ale neslučuje se svobodou, ta musí být potlačena, (Máme tedy přikazovat jen básníkům a jemu je máme mít k tomu, aby do svých výtvorů vkládali obraz dobrého mravu anebo aby v naší věcí netvořili? Nebo je třeba žádat i na ostatních tvůrcích a i jim bránit, aby vkládali do zobrazování živých tvorů nebo do staveb něco do čehokoli jiného, co tvoří, cokoli, co má něco společného se špatným a nespoutaným mravem, co neobsahuje svobodné smýšlení a je ohavné?“ rep.401b). Musí tak být kontrolována například poezie, protože básnici májí sklon vyobrazovat bohy jako lidi (ti jsou proměnliví), spravedlivá obec se naopak snaží dosáhnout (nebo zachovat) něčeho (něco) božského (stalého). Oproti "normální" obci vzrůstá význam výchovy - člověku musí být něco předáno, vštípeno. Tato výchova musí vést k přirozenost, která ale není vším, a nebere tak v potaz všechny náležitosti lidské reality ("O Kronových činech ani o utrpení, jež mu způsobil jeho syn, by se podle mého mínění nemělo nerozumné mládeží lehkovážně vyprávět, ani kdyby to byla pravda, nýbrž mělo by to být co nedůkladněji promlčováno“, Rep.378a).
Člověk nutně chce být dobrý, protože i bůh je dobrý - co není dobré, není od boha ("tedy i bůh, jelikož je dobrý, by nemohl být příčinou všeho, jak se všeobecně tvrdí, nýbrž je příčinou jen mála lidských věcí, kdežto pro většinu věcí příčinou není. Různého dobra se nám totiž ve srovnání se zlem dostává daleko méně a to není příčinou nikdo jiný než bůh, ale co se týká projevů zlá, je třeba jejich příčiny hledat v nějakých jiných podnětech“, Rep.379c).
Ve spravedlivé obci se soustředí každý jedinec na jednu činnost (podle své přirozenosti). Obrana obce bude jedinou činností strážců - u těch bude mít výchova největší význam, na nich totiž závisí zachování a řádné fungování obce (obec musí být vytvářená silná, aby nezanikla - bůh také není pomíjivý). Vládnout (spravovat obec) budou ti nejlepší ze strážců (nejlepší jsou ti, kteří jsou nevěrnější své přirozenosti).
Při tvorbě spravedlivé obce počítá i s lidskou nedokonalostí, pro odůvodnění hierarchismus v obci a potlačeni lidské iniciativy je proto vybrán mýtus o zplozencích země (414e). Bůh při tvorbě lidí přimíchal do vládců zlato, do strážců stříbro a do ostatních měď a železo (415c).
Po vybudování spravedlivé obce se v ni Sokrates s Glaukónem a Adeimantem snaží najít samotnou spravedlnost. Postupují tak, že vymezí čtyři hlavní dokonalosti obce - moudrost, statečnost, rozumnost a spravedlnost. Postupně klasifikují „první“ tři dokonalosti a to, co jim zbude, bude spravedlnosti. Spravedlnost je nakonec označena jako stálé plnění vlastních povinnost, nespravedlností je tedy uchování povinnosti druhých znaky - hierarchismus, (vyplývající z toho, že obec má větší význam než jednotlivec)a to, že každý plní pouze své vlastní povinnosti(podle svého postavení v hierarchii).
Spravedlnost jednotlivce v Ústavě se zdá být postavena na zcela jiném základě než spravedlnost obce. Vychází se opět z "FYSIS" tu ale znamená spíše povahu než přirozenost (tedy to, jaké něco je, ne to jaké něco má být). Zatímco spravedlivé obce se vycházelo převážné z ctnosti (dobro = moudrost, statečnost, spravedlnost...), u spravedlivého jednotlivce se jíž vše točí kolem častí duše. Duše je rozdělena na tři části: rozum, vznětlivost a žádostivost. Ty mají sice přesně vymezené kompetence (rozum rozhoduje, vznětlivost pomáhá rozum, žádostivost je ostatními částmi kontrolování) ,došlo zde ale k určitému posunu - je jíž bráno v potaz vše, co je. Není zde již snaha jedno zohlednit a druhé odvrhnout. (...aby ovládl sebe sama, aby se uvedl v řád, aby se stal přítelem sobě samému a aby tyto své části dokonale sladil jako tři hlavní tóny stupnice, totiž tón nejvyšší, nejhlubší a střední - a kdyby náhodu existovaly i nějaké další uprostřed, aby je všechny pospojoval, a tak vznikl z mnohých částí jeden celek, rozumový a sladěný,“ Rep.443d.e). Spravedlnost jednotlivce tedy spočívá v harmonii jeho duševních součástí. Tam harmonie ale samozřejmě neznamená, že by si každá část duše dělala, co by chtěla (to by harmonii odporovalo)."