1.	Pozice jedince v antickém Řecku

2.	Pozice jedince v Římě

3.	Pozice jedince ve středověké Evropě

"Situace v Římě nebyla od té řecké dalece odlišná, což jistě nemalou měrou ovlivnilo to, že „příslušníci římské aristokracie začali navazovat kontakty s řeckým světem a s jeho dlouhou tradicí filozofického bádání“ (Miller ed. 1995: 444). Leč popořadě: Až do konce šestého století vládli Římu králové. Roku 509 před Kristem však došlo k převratu – Římané dali rovnítko mezi království a otroctví, a proto byla nastolena republika (Minogue 2001: 24-25).
„Řečníci, satirikové a historici udělali z římské republiky, v protikladu k osobní vládě králů a později císařů, mýtus spojující vojenskou slávu, svobodu a ctnost. ‚Svoboda‘ v tomto kontextu znamenala zbavení se zvůle a moci tyranů a právo občanů spravovat si své vlastní záležitosti účastí na vládě. ‚Ctnost‘ znamenala vlastenectví a veřejného ducha, hrdinství a ochotu postavit veřejné blaho nad osobní zájem nebo zájem rodiny“ (Miller ed. 1995: 418).
Zpočátku byla vláda plně v rukou patricijů, potomků urozených Římanů. Určité místo v rámci ústavy měli i plebejové (druhá hlavní římská třída), nicméně „se to ukázalo jako nedostatečné. Plebejové, kteří se považovali za utlačované ze strany patricijů, opustili jako jeden muž Řím a usadili se na protějším pahorku. Římané vyřešili tento problém svým typickým způsobem: pomocí foedus, čili smlouvy, jež umožnila plebejům mít vlastní držitele úřadu, kteří se nazývali tribunové lidu“ (Minogue 2001: 25)."