Rozsah: 1 strana
Obsah:

1.	Úvodní zamyšlení nad výběrem článku

2.	Shrnutí toho, o čem článek byl a vlastní postřehy k tématu

3.

Závěr

"Když jsem procházela obsah třetího čísla časopisu Speciální pedagogika z roku 2008, titulek
článku paní Bazalové mě doslova uhodil do očí. Téma sexuality a sexuální výchovy je stále dost
ošemetné a rozpačité u většinové společnosti, tudíž mou zvědavost podnítila myšlenka, jak to asi
funguje u osob s mentálním postižením a ještě ke všemu v zařízeních sociálních služeb.
Řadový jedinec jako by již automaticky předpokládal, že takoví lidé žádnou sexualitu nemají,
nepotřebují sexuální prožitky, nejsou jich schopni, což je podle autorky článku jedním z hlavních
problémů.
Hned na začátku textu jsme seznámeni s odborníky na danou problematiku - těch však,
jak se dozvídáme, v České republice není nijak závratně mnoho. Díky odkazům na kapacity
a nejrůznější sdružení jsme podněcováni k tomu, abychom se podobnými tématy zabývali více
do hloubky a uvědomili si, že ani tento aspekt začleňování do společnosti bychom neměli opomíjet.
Osobně jsem ovšem po prozkoumání několika tamtéž uvedených webových stránek došla
k mírnému zklamání (nikoli však překvapení), jelikož články zabývající se sexualitou a sexuální
výchovou u osob s mentálním postižením se zde téměř neobjevují nebo jsou tak rafinovaně skryté,
že jsem jich nebyla schopna najít. Došla jsem proto k závěru, že toto téma je stále ještě značně
tabuizované a od roku 2008 (kdy byl článek v časopisu vydán) evidentně nedošlo k příliš velkému
posunu ve zlepšování situace, zejména co se týče informovanosti veřejnosti. Na druhou stranu
zůstává otázkou, do jaké míry můžeme uveřejňovat něco, co se týká tak osobního a intimního
aspektu lidského života.
Většina textu samotného je pak věnována charakteristice základních problémů, které jsou
doplněny konkrétními případy z praxe, z nichž mnohdy mrazí. Jedná se zejména o kritiku
nekoedukovaných zařízení, která rozhodně nepodporují zdravý vývoj pohlavní identity,
ba spíše naopak. Jestliže máme osobám se sníženou rozumovou schopností zajistit co nejlepší
podmínky pro normální vývoj a možnosti pro plnohodnotný život, soužití pouze s osobami stejného
pohlaví se mi jeví (stejně jako autorce) jako naprosto nehumánní a nesmyslné. Téměř se pozastavuji
nad tím, že něco takového v dnešní době není protiprávní.
S tím souvisí i mnohdy negativní přístup zaměstanců ústavu, kteří často trpí nevhodnými
předsudky. Na druhou stranu je právě jejich povolání velmi stresové, a je proto jistě těžké udržet si
zdravý pohled na věc, zvláště když nefunguje dostatečná informovanost a zasvěcenost do této
problematiky. Paní Bazalová poukazuje na důležitost spolupráce s odborníky, jakými jsou lékaři,
sexuologové a psychologové, což rovněž hodnotím pozitivně. Na druhou stranu se však obávám
nedostatečných finančních prostředků v zařízeních sociálních služeb.
Jak již bylo naznačeno, autorka se nespokojuje s pouhým poukazováním na problémy,
ale navrhuje také jejich konkrétní řešení, mezi nimiž jsou mimo jiné zásady realizace sexuální
výchovy. Osobně se mi představa vzdělávání lidí s mentálním postižením v této oblasti velice
zamlouvá, ačkoli hlavní problémy spatřuji v již zmíněné finanční nedostatečnosti, zatím stále
nedostatečné informovanosti veřejnosti, nedostatku publikací a ve vlažné snaze tento problém
vůbec řešit.
Článek mě opravdu zaujal a nutil k zamyšlení. Pouze mě zamrzel fakt, že veřejnost vskutku
nedostává mnoho příležitostí zabývat se touto problematikou. Tím spíš když minimálně v České
republice má o existenci a funkci speciální pedagogiky povědomí jen zanedbatelná hrstka
zasvěcenců. Osvěta v oblasti sexuality a sexuální výchovy (nejen) mentálně postižených osob se mi
proto jeví jako běh na velmi dlouhou trať."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ