1.

Úvod

2.	Praxe generálbasu v Německu na konci 17. století a v první polovině 18. století

2.1.	Počet hlasů a jejich rozdělení

2.2.	Oblast rozsahu doprovodu

2.3.	Hra oktáv v basu

2.4.	Ornamentika

2.5.	2hlasé arpeggio

2.6.	4hlasé arpeggio

3.	Seznam nejdůležitějších prací v oblasti generálbasu v Německu konce 17. a 18. století

4.	Teoretické práce Johanna Sebastiana Bacha vzhledem ke generálbasu

4.1.	Charakteristika a analýza generálbasu J. S. Bacha

4.2.	T. Albinoni: Sonáta a moll pro housle a basso continuo

4.3.	J. S. Bach: Sonáta G dur pro housle a basso continuo BWV 1021

5.

Závěr

"Praxe generálbasu v Německu na konci 17. st. a v první polovině 18. st.

Počet hlasů a jejich rozdělení
Jak se můžeme dočíst ve slovníku Die Musik in Geschichte und Gegenwart, jehož heslo generálbas podrobně zpracoval Jörg-Andreas Bötticher a Jesper B. Christensen , model generálbasové hry, kdy pravá ruka přebírá plně akordy se od roku 1690 nadobro usadil v severním a středním Německu. Jeho jižní část a také Rakousko, evidentně ovlivněné Itálií, však do roku 1700 stále čerpalo z doprovodu rozděleného dva do pravé a dva do levé ruky.
Tento nový způsob (pravá přebírá harmonii) se již objevuje v pramenech z roku 1700 a je zde popisován jako jednoduchá čtyřhlasá akordická hra. Generálbasová hra ve své nekomplikované čtyřhlasé sazbě a příležitostně (především na disonancích) také pětihlasý způsob se tehdy obecně považoval ve všech německých učebnicích za základ. Johann David Heinichen (1683 – 1729) se zmiňuje ve svém díle z roku 1728 Der General-Baß in der Composition o nevhodnosti užití hlasů rozdělených po dvou do pravé a do levé ruky. Důvodem jsou velmi rychlé noty v basu, kdy je čtyřhlas rozdělen nerovnoměrně. V případě, že pravá ruka převezme všechny tři noty a bas zůstane sám, dostává potřebnou svobodu ve hře oktáv a nebrání rychlosti not, ani rytmu. Využívání čtyřhlasé sazby se tedy stalo jakýmsi základem. Heinichen : „ Tento novější typ hry generálbasu je nejběžnější a nejzákladnější. Jsou mu učeni všichni začátečníci…“ Franck Thomas Arnold k tomuto tématu dodává, že Andreas Werckmeister (asi 1645 – 1706) píše v roce 1702 v Harmonologia musica , že doprovod ve čtyřhlasu zmiňovaný výše, tedy se samostatným basem, patřil k běžné praxi téměř všech nejlepších hudebníků. Jak dále uvádí, dříve byla většina akordů hrána levou rukou a samostatný part pravou rukou. Tenhle způsob však označuje jako nemožný pro vytvoření správné a neporušené harmonie, ve které se pak objevují nekorektní postupy.
Existují však situace, ve kterých je právě levá ruka stvořená ke hraní akordů a pravá k produkci zpěvné a zdobné melodie. Johann Mathesson (1681 – 1764) v díle Organisten Probe z roku 1719 svými příklady uvádí, že je možné za zvláštních podmínek, například v doprovodu sólisty, který má po několik taktů pauzu, ve kterých se od hráče generálbasu očekává více propracovanosti a zdobnosti než obvykle, užít zmíněnou formu doprovodu akordů v levé ruce a pravou ponechat např. k melodickému vypracování nebo ornamentice. Tato forma doprovodu může být vysoce efektivní a byla nepochybně příležitostně používána."

Součástí práce jsou notové zápisy, rozsah čistého textu činí cca 15 stran.