“ Italského slalomáře Gustava Thoeniho (zhruba kolem roku 1974) můžeme označit za představitele těch sjezdařů, kteří se snažili spojit všechny dosavadní progresivní prvky, které se v předcházejícím období podílely na vývoji techniky (rozdílnou práci dolních končetin, pohyby těžiště ve všech směrech aj.). Dokázal skloubit pokrokové rysy techniky používané v minulosti Stieglerem, Killym i Russelem. Dochází ke zvětšení rozsahu pohybů dolních končetin ve třech základních směrech a k celkovému zvýšení postoje. Oblouky se zbavují snížení ve fázi ukončení, které v minulosti vyplývalo ze zahranění a odrazu z hran. Bod, kdy je těžiště těla nejníže se přesouvá z fáze ukončení oblouku do fáze vedení. Ve fázi ukončení oblouku dochází k napínání dolních končetin, k tzv. zdvihu těžiště. Přestává tedy platit, že lyžař je nejníže při ukončení oblouku.

Jako další pokrok můžeme označit v tomto období snahu o výjezd z oblouku na vnitřní lyži (v některých situacích obřího slaomu) pro zrychlení jízdy při přechodu spádnice. Zdvih těžiště je dokončován nad vnitřní lyží. Po dokončení zdvihu se lyže okamžitě překlápí na vnitřní hranu a zahajuje se další oblouk.

V průběhu dalšího vývoje techniky zatáčení (zhruba kolem roku 1977) dochází postupně k využívání progresivních prvků techniky oblouků pro obří slalom v podmínkách slalomových oblouků. Švédský slalomář Ingemar Stenmark je pokračovatelem cesty. Která vychází ze snahy využít těchto prvků v podmínkách časově a prostorově omezenějších. To se již dostáváme do Osmdesátých let, kdy lze pozorovat určité zvýšení postoje (menší předklon trupu), snahu po absolutně plynulém přechodu z jednoho oblouku do druhého s minimálním smýkáním lyží ve všech fázích oblouku. Dochází k dalšímu posunu bodu, kdy je těžiště lyžeře nejníže, zhruba do poloviny oblouku. Je snaha co nejvíce zkrátit časový úsek mezi ukončením jednoho a zahájením dalšího oblouku, urychlit přechod přes spádnici a provést jej s minimální časovou ztrátou.

Během osmdesátých let trvá trend jakéhosi transferu pohybů, které se podařilo zvládnout v podmínkách obřího slalomu, do podmínek oblouků slalomových, kde je to s ohledem na kratší čas a menší prostor samozřejmě náročnější. Zůstává snaha po plynulém zatěžování lyží ve všech fázích oblouků, po plynulém pohybu těžiště těla a snaha provádět pohyby nenásilně a citlivě. Podmínkou je i nadále zachování styku lyží se sněhem a dokonalý skluz. Tyto trendy spolu s vývojem moderních technologií vyústily na začátku devadesátých let ve fenomén dnešního lyžování - carving."