1.

Úvod

2.	Začlenění jedince do běžného života

3.	Náhradní rodinná péče

4.	Umísťování do pěstounské péče

5.	Péče v biologické rodině

6.	Orgány sociálně-právní ochrany dětí

7.

Závěr

"V České republice je vysoký počet dětí umístěných v institucionální péči a jejich počet se od roku 1999 neustále zvyšuje. Institucionální péčí se rozumí umístění v diagnostických ústavech, dětských domovech či výchovných ústavech. Nejčastěji jsou děti umísťovány v těchto zařízeních z důvodů ekonomických a sociálních, dále pak z důvodu poruch chování. Děti v těchto zařízeních nemají často uspokojeny základní potřeby, kterých by se jim dostalo ve správně fungující biologické rodině - potřebu stimulace, bezpečí a jistoty, lásky a sounáležitosti, společenského uznání a seberealizace. Dále jim v zařízení chybí individuální přístup, na který v tomto prostředí není prostor, mají omezený kontakt s původní rodinou, nejsou podporovány k dalšímu studiu (např. na vysokých školách) a nemají přílišnou oporu při vstupu do samostatného života.
Výše uvedené frustruje a handicapuje zejména ty jedince, kteří v ústavní péči strávili delší dobu. Tito bývají v době, kdy opouštějí institucionální péči nezralí, jsou přivyklí na organizovaný život a mají potíže se začít plnohodnotně starat sami o sebe.
Jejich start do života je velmi ztížen, začlenění je pro ně problematické a vzhledem ke špatné socializaci obtížně naplňují své společenské role. Z těchto důvodu u nich může dojít ke zvýšené kriminalitě (uvádí se až o 56%, přičemž z těchto 56% se 91% adolescentů dopustilo trestné činnosti po skončení institucionální péče!). Jejich nepřipravenost na sociální roli rodiče, včetně nedostatku kopírovatelných rodičovských postupů a praktik představuje závažnou zátěž i pro jejich děti. Ty tedy částečně s sebou také nesou tento handicap.
Problém vidím v tom, že pokud je dítě umístěno do institucionální péče, je věnována pouze velmi malá pozornost celkové situaci dítěte, popř. sanaci rodiny. Vzhledem ke kapacitám ústavních zařízení to není dobře proveditelné, počet umístěných dětí významně převyšuje počet pracovníků. Proto je z mého úhlu pohledu nezbytné zaměřit se v rámci transformace institucionální péče na náhradní rodinnou péči, která skýtá mnoho příležitostí ke zlepšení životní situace ohrožených dětí (samozřejmě v případě, že biologická rodina není pro vývoj dítěte způsobilá). Při sledování současné situace docházím často k dojmu, že situace není řešena z pohledu nejlepšího zájmu dítěte. Tato problematika je však velmi široká – ze zkušenosti vím, že na adopci dítěte čekají páry, které po dítěti velmi touží a jsou připraveni ho zahrnout tolik potřebnou láskou a péčí, musí podstoupit řadu konzultací, vyšetření, návštěv sociálních pracovnic atp. (což považuji za správné a nezbytné), ale celý proces trvá velmi dlouho, často v řádu několika let.
Na druhou stranu je nezbytné prošetřit do jaké rodiny má být dítě umístěno, aby bylo chráněno a nedostalo se do nevhodné péče.
Prostor bych také viděla v umísťování do pěstounské péče či adopci v rodinách neoddaných párů (jelikož manželství nezajišťuje stabilitu vztahu). Další možností je také v rodinách s homosexuálními partnery. Pravděpodobně největším negativem či překážkou této možnosti je posměch ze strany okolí, nicméně tolerance homosexuálních párů je stále větší a stále více se tito lidé začleňují do společnosti jako plnohodnotní jedinci."

Práce obsahuje hrubé pravopisné chyby.