1.	Moje rodina

2.	Německo přestalo být domovem

3.	Cesta do Osvětimi

4.	Pobyt v táboře

5.	Osvobození

6.	Nový život v Anglii

"Vedli mě k selekci. Nevěděla jsem, jestli mě rovnou zastřelí nebo pošlou k otrocké práci. Byla jsem mladá a silná, a proto mě asi poslali pracovat. A ostříhali mě. Smutně jsem hleděla na kadeře dopadající na studenou zem. Měla jsem krásné husté vlasy. Sára mi je tak ráda česala. Sára, moje mladší sestřička… Ani jsem se s ní nestihla rozloučit.
Další měsíce svého života jsem strávila v táboře. Dostala jsem se do kuchyně, kde jsme musely s ostatními ženami loupat brambory a dělat další práce. Zvýšila se tak moje šance na přežití, ale to mi bylo tenkrát jedno. Každým dnem se stupňoval můj strach, kdy si pro mě přijdou. Stále víc a víc lidí posílali do plynových komor. Řekli jim, že jde o dezinfekci, ale nikdo se už nevrátil. Zabil je cyklon B. Bála jsem se, že budu další v pořadí. Po nocích jsem o tom přemýšlela a klepala se strachy. Vedle toho se mi hlavou honily myšlenky na mou rodinu. Co se s nimi stalo? Žijí vůbec ještě? Myslí na mě? Spát se stejně nedalo. Mačkaly jsme se tři na úzké dřevěné pryčně. Navíc nás trápili hladem. Dostávali jsme hlavně slupky od brambor. Byla jsem vyhublá slabá a vyčerpaná. Vlasy by mi stejně vypadaly. Často se mi dělalo černo před očima, točila se mi hlava. A k tomu ty nekonečné stavy děsu a úzkosti. Nevěděla jsem jestli budu žít, jestli ta hrůza někdy skončí. Osvětim byla plná lidských zrůd, z nichž nejhorší byl Mengele. Zohavoval malá dvojčátka, sterilizoval ženy. Čekala jsem každým dnem, kdy mě k němu pošlou, aby na mě provedl jeden ze svých nechutných pokusů. Ostatní ženy kolem mě často plakaly a naříkaly. Ale já opět ani jednou. Neuvěřitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem dát najevo svou bolest a slabost.
Už mi ani nezbyla žádná naděje, že bych se z tábora dostala živá. Pořád jsem čekala, až mě pošlou na smrt. Byl 27.leden 1945. To datum se mi vrylo do paměti stejně jako 15.září 1944. Nikdy bych ho nezapomněla. V ten den Osvětim osvobodila sovětská Rudá armáda. Já a další vězni jsme se konečně dočkali svobody ve chvíli, kdy jsme už ani nedoufali, že budeme mít ještě někdy šanci na normální život. Stále jsem tomu nemohla uvěřit a jediné, na co jsem myslela, byla moje rodina. Hledala jsem je. Marně.
Během následujících měsíců jsem se dostávala z nejhoršího. Můj fyzický i psychický stav odpovídal podmínkám tábora. Byla jsem jen kost a kůže, bez vlasů, lámaly se mi nehty, v očích nepřítomný výraz. Ale zvládla jsem to. Když jsem se vzpamatovala, bylo mi jasné, že nechci zůstat v Německu. Nenáviděla jsem ho a nic už mě tam nedrželo. S hlavou plnou bolestných vzpomínek jsem odjela do Anglie začít nový život. Usadila jsem se, našla hodného manžela, založila rodinu a přijala zdejší občanství. Nechtěla jsem mít s Německem už nic společného. Tím končí můj příběh, který jsem na sklonku života sestavila ze vzpomínek, které se v noci mění v noční můry a nedají mi spát.
Dnes je 28.května 1994 a já tu sedím na zahradě svého malého domku. Jarní slunce mi dopadá na vrásčitou tvář. Chvějící se rukou jsem tu dopsala svůj životní příběh, který chci uchovat pro potomky svých potomků a další generace. Chci, aby věděli jakých zvěrstev je schopen člověk, protože mnozí z nich si dostatečně neváží zdraví a života. Sedím tu a pozoruji malá koťátka, jak si bezstarostně hrají na dvorku a čekám na příchod svých dětí a vnoučat. Jdou babičce popřát k 72.narozeninám. Náhle slyším přijet auto a zvonivý smích. Poznávám v něm svou dceru. Jmenuje se Sára."