1.

Historie

2.

Využití

3.	Charakteristika

4.	Složení plodu

5.	Vznik jména

6.	Informace o státech pěstujících citrony

6.1.

Belize

6.2.

Sýrie

"Historie

Důkazy o pěstování byly nalezeny již u nejstarších civilizací, přesto je původ rodu Citrus stále nejasný. Citroník není v tomto případě výjimkou, pravděpodobně pochází ze střední Asie, možná z himalájské oblasti jižní Číny a přilehlého území horní Barmy nebo Íránu. Odtud se rozšířil do Indie a dále na západ.
Do Itálie se dostal nejspíš kolem roku 200 našeho letopočtu. V Iráku a Egyptě byl pěstován jako kulturní plodina již okolo roku 700 n. l. Dochované záznamy potvrzují pěstování citroníku již kolem roku 1150 ve Španělsku, kam jej přinesli na svých taženích Arabové. Ti měli patrně značný podíl na rozšíření rostliny do středomořské oblasti. V palácích egyptských a syrských sultánů byla ceněna pro své léčivé vlastnosti.
Proces šíření citroníku do západní Evropy urychlily i křížové výpravy v letech 1096 – 1271. Kryštof Kolumbus vezl semena (a nejspíš i plody) na své druhé cestě do Ameriky. A právě Španělé dovezli citroník na Floridu (zřejmě kolem roku 1565). V Kalifornii došlo k mohutnému rozvoji pěstování rostliny v letech 1751 – 1768.
Středověké nebo dokonce i starší zdroje uvádějí, že citrony vždy znamenaly velmi aromatické, ale na šťávu poměrně chudé ovoce (zřejmě se jednalo o záměnu s cedráty). V různých dobách byly dokonce pokládány za biblická jablka, ale ve skutečnosti šlo spíše o ta granátová, která jsou na Středním Východě mnohem běžnější, nebo o zlatá jablka Hesperidek.
Dodnes má citroník určitý kultovní význam v židovském náboženství, kde je uctíván jako symbol plodnosti.

Využití

Citrony byly vždy ceněny především pro svou šťávu obsahující vysoký podíl vitamínu C. Plody se využívají v cukrářství i v domácnostech pro svou výraznou chuť a vůni.
Ve starověku byly citroníky pěstovány spíše pro okrasné nebo medicinální účely než pro potravinářské. Římané dávali přednost vinnému octu a příležitostně plodům škumpy k dochucení pokrmů. Zřejmě ani kůra citronů nedošla v jejich kuchyních uznání. Ve světové kuchyni dnes nenalezneme žádnou, která by ji k přípravě pokrmů nevyužívala.
Velmi populární je citrónová šťáva především ve východním Středomoří a v Latinské Americe. Západní kuchyně ji zužitkovává zejména při přípravě ryb, protože velmi dobře potlačuje typický rybí pach. Je používána i k přípravě osvěžujících salátů. Ze šťávy se vyrábějí nápoje, využívá se pro účely kosmetického průmyslu. V zastoupení výrobků s obsahem citrónových silic, popřípadě kyseliny citrónové, vedou šampony, sprchové gely nebo odličovače očí.
Potravinářské využití citrónové kůry v současnosti zdaleka nedosahuje dřívějšího významu. Přesto je nastrouhaná kůra běžnou aromatickou přísadou do mnoha pokrmů. Používá se však pouze perikarp s obsahem silic, nikoli hořký (bílý) mesokarp. Oplodí se kanduje, lisuje se z něj cenný aromatický olej. Známá kyselina citrónová se ale většinou vyrábí levněji synteticky.
Citrón obsahuje vitamíny, bez nichž se lidský organismus není schopen obejít. Za příklad by mohli posloužit středověcí námořníci plavící se bez zásob ovoce a zeleniny, kteří často, pro ně z neznámých důvodů, trpěli kurdějemi. Nedostatek vitamínu C způsobuje i větší náchylnost k infekcím, negativně ovlivňuje tvorbu kostí, zubů a krve a z větší míry je zodpovědný za „jarní únavu“."

Práce obsahuje tabulky a schémata. Čistého textu v práci jsou cca 3 strany.