1.

Úvod

2.

Děj filmu

3.	Nespokojený autor

4.	Vzpoura! Proti čemu?

"Nespokojený autor

Ken Kesey se s filmovou podobou své literární předlohy nikdy nesmířil. Vadil mu především způsob, jímž je ve snímku upozaděn Náčelník Bromden, který v knize vystupuje jako vypravěč. Je to navíc vypravěč takzvaný nespolehlivý - proud jeho řeči částečně odbočuje ke vzpomínkám, mýtům, snům, možná chorobným vizím. Forman tenhle rozměr knihy ve filmu potlačil (literární předlohu nikdy není možné zfilmovat jaksi celou), „skutečnost“ toho, co se ve filmu odehrává, nikdy nezpochybňuje, oslabil i různé alegorické motivy (například paralelu mezi McMurphym a Kristem). Zvolil naopak stylizaci velmi syrovou až dokumentaristickou: „na place“ promíchal profesionální herce a neherce včetně psychiatrických pacientů, natáčelo se na státní klinice v Oregonu, která byla v té době v provozu. Její tehdejší šéf Dean Brooks ve filmu také hrál - doktora Spiveyho, nadřízeného sestry Ratchedové a tak trochu nekňubu -a na natáčení vzpomínal jako na výbornou pracovní terapii pro pacienty.
Tohle přiblížení se skutečnosti filmu velice pomohlo, celý herecký ansámbl podává vynikající výkony. Ve stínu oscarových kreací Louise Fletcherové a Jacka Nicholsona možná nezaslouženě zůstává soubor pacientů - od neherce Willa Sampsona přes Brada Dourifa a Dannyho DeVita až po Sydneyho Lassicka, který výborně zahrál McMurphyho spojence Charlieho Cheswicka, pokaždé znovu zaskočeného a vyděšeného vlastní odvahou. Ve spolupráci s věhlasným kameramanem Haskellem Wexlerem (ten kvůli tvůrčím neshodám práci na filmu rychle ukončil) a jeho nástupcem Billem Butlerem vytvořil Forman adekvátně syrovou obrazovou složku filmu. Nearanžují před kamerou dění do působivých obrazů, spíš ji nechávají, aby akci zaznamenávala jakoby impulzivně a nepřipravená, někdy z odstupu, jindy z centra dění (například ve scénách kolektivního třeštění pacientů). Její těkavý pohled často ulpívá na tvářích těch, kdo se dění v danou chvíli neúčastní a jen je sledují, vyvolává v nich nějakou reakci nebo jsou vůči němu naopak naprosto neteční.

Vzpoura! Proti čemu?

I tenhle velmi realisticky snímaný blázinec se ale s postupujícím časem ve filmu stává jakýmsi modelem světa, kde se touha jednotlivce po svobodě střetává s tlakem hierarchické společnosti, která si vynucuje konformitu. V době, kdy vyšla Keseyho kniha, představoval McMurphy prototyp rebela bourajícího zažité představy spořádaného chování. Odmítá svět „měšťanských ctností“, jakými žila (nejen) Amerika padesátých let. Má ho za pokrytecký i se všemi jeho rituály (ty parodují i filmaři, třeba když stylizují večerní rozdávání prášků na oddělení do podoby blízké přijímání v kostele). McMurphyho „program“ alespoň v první části filmu nejde dál než k „trochu si užít“, k čemuž člověk samozřejmě potřebuje i nějaké kumpány, avšak jiní než spolupacienti v blázinci nejsou. Cíle jeho vzpoury by ale dnes, kdy je společnost dost citlivá na projevy - jak se říká - mužského šovinismu, mohly kdekomu dělat těžkou hlavu. Stačí připomenout základní rozdělení rolí - silná žena ovládá a nenápadným způsobem terorizuje oddělení plné mužů. Jejím protihráčem je chlapík, který na otázku, proč ho zavřeli, odpoví, že se trochu moc pere a trochu moc souloží. Říká, že se dostal do vězení za zneužívání nezletilých, že měl cosi s patnáctiletou, která ovšem vypadala na pětatřicet. Byl potrestán za to, že se choval jako chlap - nebo to tak alespoň vnímá. Na „ženské diktatuře“, která na oddělení panuje, chce McMurphy vybojovat právo na prostá mužská povyražení - koukat se v televizi na baseball, zajet si na ryby, užít si trochu hazardu s kartami s hanbatými obrázky, namazat se a rozdat si to s přátelskou holkou trochu do větru - všechny ty věci, které v jeho očích zakládají důstojnost chlapáckého života. A na jeho kamarády z oddělení také mají účinky skutečně léčivé (Billy přijde o panictví a přestane koktat), na rozdíl od prášků a ubíjejícího programu, který je vede jenom k tomu, aby sami sebe vnímali jako beznadějné cvoky. Je to až paradoxní - v době, kdy Kesey psal svou knihu a Forman ji adaptoval pro film, představoval McMurphy symbol rebela proti společenskému řádu, který zakládal moc - jak se často zdůrazňuje - upjatých bílých mužů. Pár desítek let po natočení by se Přelet nad kukaččím hnízdem klidně mohl stát skvělou agitační pomůckou pro hnutí usilující o to, aby životní styl a potřeby tentokrát těch méně upjatých bílých mužů společnost brala s dostatečnou vážností a vůbec je nechala žít. Samozřejmě by bylo přehnané tvrdit, že Přelet je antifeministický pamflet. V očích těch kritiků, kteří otázky vztahů mezi pohlavími při interpretaci uměleckých děl současných i minulých kladou na první místo, by se jím ale klidně mohl stát.

Skutečně sporný je ale způsob, jímž film prezentuje duševní chorobu. „Co si, propána, myslíte, že jste? Blázni? To teda nejste! Nejste! Nejste o nic větší blázni než každej normální trouba, kterej si venku chodí po ulici. Tak je to!“ křičí McMurphy na ostatní pacienty šokován zjištěním, že většina z nich je v ústavu dobrovolně. Jistě, normalita je věc relativní a blázni jsme tak trochu všichni. Před desítkami let možná taková sentence zněla svěže a objevně, od té doby už ale byla vyřčena tolikrát, že toho na ní člověk moc originálního nenachází. Forman a jeho scenáristé Bo Goldman a Lawrence Hauben tuhle představu nijak dál nerozvádějí, trčí z filmu jako trochu samoúčelný efekt. Navíc svou tezi o „nebláznovství“ pacientů tvůrci často podrážejí tím, s jakou vervou vypichují všechny ty věci, jimiž se osazenstvo oddělení od „normálních kreténů na ulici“ liší, k tomu, aby rozesmáli publikum...."